2021

30.12.2021

Tento rok. Popravdě ani nevím, jak ho popsat. Utekl ještě rychleji než jsem zvklá z předešlých let. Článek píšu o den dřív, Silvestr je až zítra, ale zítra se chci věnovat jiným věcem. Hlavně občerstvení a rodině. Budeme doma jako každý rok, co máme Jasmínku.

 Tento rok jsem v první řadě dost flákala psaní sem na web. Jenže paradoxně mně se nejlépe píše, když se necítím dobře. Kdyby byl každý článek plný mých negativních nálad asi by Vás to moc nebavilo. Anebo mám naopak strašně moc nápadů na články až nenapíšu žádný, a tak se v tom teď tak motám.

První polovina roku byla ve znamení cvičení (tentokrát i mýho) a našeho zajetého systému, co jsme s Mínou už za roky mateřství měly. Proběhlo (ne)plánování svatby, které se vyvíjelo podle covidové situace, ale nás to stejně moc neomezovalo, nechtěli jsme nic velkého a šlo nám jen o to, vzít se. Nakonec vše vyšlo, jak mělo, hlavně počasí toho jsme se hodně báli. Jestli si totiž pamatujete až do května bylo maximálně 12 stupňů a v dubnu ještě sněžilo. V týden naší svatby se, ale počasí umoudřilo a vše, co jsme nemohli ovlivnit a báli jsme se, že nevyjde, vyšlo. Tento den v tomto článku stojí za zmínku, byl to totiž jeden z nejhezčích dnů v mým životě a nejen můj. Jasmína na svatbu pořád vzpomíná a šmudla se těší na léto až zase bude svatba. Nechápe totiž, že svatba neni každý rok jako třeba narozeniny nebo Vánoce.  I když být na mně, zopáknu si to hned. :)
Jasmínka se pilně učila chodit a opravdu se hodně zlepšovala, měli jsme všichni obrovskou radost a užívali si Jasmíny pokroky a jedny z prvních samostatných kroků třeba i venku.

 V druhé polovině roku to bylo o kousek nabitější než v tý první. Po svatbě nám začali padat do klína možnosti, které jsme chytali za pačesy, jak jen to šlo. Vůbec první společná dovolená u moře, kterou nám "zařídili"naši svatební hosti, ta už byla s  háčkem. Tím háčkem byla Jasmíny příšerně velká rýma, která ji začala den před odjezdem, takže to bylo trochu nepříjemný, ale užili jsme si to, čerpám z toho dodnes, protože buhví, kdy se zas někam za hranice podíváme.

Nakonec jsme se celkem na rychlo stěhovali do jiného pronájmu, který nám náhodou vyšel a je pro nás výhodnější. Konečně se s Honzou můžem vyspat na posteli, léta jsme spali na gauči. Změnu v této podobě jsme potřebovali, i když stěhování bylo náročný, to ví přece každý, kdo to zažil. Uf.

Další velkou změnou byl Jasmínky nástup do školky. Jasmína si školku zamilovala, já o trochu méně. Člověk by si řekl, jak si konečně trochu odpočinu od náročného mateřství, ale na druhou stranu díky pobytu ve školce, jsme dost omezený časem na rehabilitace, na které můžeme jezdit až po obědě, kdy Jasmínku ze školky vyzvedávám. A většinou se tedy vracíme domu až odpoledne. Za tenhle půl rok jsem snad stokrát přemýšlela jestli ta školka má cenu, ale pro Mínu má. Jasmína to tam miluje, jednou týdně tam má rehabilitace, saunu a bazén. Navíc jí dost baví aktivity ve školce a je vidět, že doma už se semnou nudila. Do odpoledne tam ale zatím nebyla. Vzhledem ke všem těm nudlím a Jasmínky naprosto šíleným nohám po pobytu ve školce si myslím, že můžu být ráda za dopoledne. Asi každá máma zná, mockrát v té školce nebyla no. :D
A ano rovnou sem píšu i odpověď na častou otázku, nenastoupila jsem do práce. Nástupem do školky Jasmíny obrna nekončí, musí cvičit dál, a já jí na ty rehabilitace musím doprovázet nebo s Jasmínou cvičit doma. Mohla bych chodit do práce, a Míně ze svého platu platit osobní asistentku, která by tohle dělala za mě, ale to nic neřeší.
Jasmína se od září, hodně zhoršila s postavením nohou při chůzi, zatím hledáme příčinu. Zda je to její lenost, nebo  nedůslednost ve školce, kde vim, že se Mína umí i dost flákat, nebo jestli je to důvod zhoršení kyčlí, které byli ale zatím v pořádku. Taky může být důvodem to, že byla častěji nemocná ze školky, i když vždy (klepu na zuby) měla jen rýmu a nic víc, ale o to i méně cvičila.

Taky jsme vyzkoušeli jinou neurorehabilitační kliniku a taky už jsme nejspíš naposledy navštívily Axon. Mohu jen napsat, že se všechno sešlo, tak jak mělo. Byl čas na změnu a řešení rehabilitací tam už mě spíše stresovalo než těšilo. A pokud s něčím počítám ráda bych, aby to tak bylo. Stresu mám v životě dost a já potřebuju mít pevně stanovené a naplánované rehabilitace, abych se mohla odpíchnout dále. Jinak to nejde, už teď mám v diáři na další rok rozplánováné rehabilitace až do června zatím jen z mého pohledu, a po novém roce to budu řešit a plánovat oficiálně. Potřebujem ty rehabilitace teď zas nakopnout. Myslím si že půl roku aklimatizace ve školce stačil a teď bych ráda zas najela do režimu intenzivně ob měsíc, ale to samozřejmě záleží i na jiných okolnostech.

No a ještě jedna důležitá věc, ale tu zase jindy!

Konec tohoto roku byl pro mě spíš dole než nahoře. Padla na mě únava a psychické vyčerpání ze stereotypu, ze strachu z budoucnosti, z nekončícího starání se o Jasmínu. Popravdě mateřská déle, jak na 3 roky už člověku chtě nechtě leze na mozek. Jedu pořád ve stejných kolejích pořád dokola a místo odhazování věcí, co už znám se spíš nabalujou další, co neznám. A nemám stopku, nejdu do práce, jedu furt to samý a jedu to 24/7 už tři a půl roku. A vynechme prosím řeči typu "No jo máš dítě, tak se starej." Ano mám a starám se. :)
Proto jsem i méně aktivní na sociálních sítích, necítím se dobře. Spouštěč je hlavně i to, že se Mína zhoršila a já jsem demotivovaná, jakobych selhala a snažím se vymýšlet nové plány a rehabilitace, ale zjišťuju, že nejsem všemocná, strašně moc bych si přála být, jenže neumim čarovat a nemůžu všechno mít ve svých rukou, což mě deprimuje ve spojení s Jasmíninym pohybem. Taky mám opravdu málo času pro sebe, což se na psychice po těch letech prostě taky projeví.
A k tomuhle se váže vlastně i poděkování. Poděkování mému teď už manželovi, jak umíme táhnout spolu za jeden provaz a podpořit se. A mé kamarádce Lence, která tohle všechno poslouchá jako jediná z první ruky a světe div se, stále má sílu mi odpovídat a neposlat mě do prdele. :D

Zlatým hřebem našeho roku jsou Vánoce, které díky Honzovi mají ten správný vánoční šmak. Honza je velký milovník Vánoc a vždycky jsou opravdu kouzelné a já mám každoročně pocit, že jsem se kouskem vrátila do dětství. Tyto Vánoce byli zase krásné jako všechny. Vánoce pro nás jsou takový trochu vypadnutí ze stereotypu  a navíc jsme všichni spolu a máme na sebe čas a to je super.

Tenhle rok byl fajn. Nezapomenu na něj hlavně kvůli té druhé půlce roku, kvuli svatbě a dovolené, kvůli přestěhování a všemu, kam jsme to spolu s Honzou dotáhli, udělali jsme totiž obrovský pokrok v našem vztahu. A taky kvůli tomu, že tento rok je tím, kdy Mína začala samostatně chodit a rok od roku mě víc učí být vděčná. Jsem sice vyčerpaná, někdy až moc, ale pořád vděčná.

A co bude dál? Já nevím, jen vím, že musíme s Mínou zase více cvičit a jinak se nechám překvapit.

Všem našim sledujícím a podporovatelům přeji krásný šťastný následující rok. Netrapte se tím, co nemůžete ovlivnit. Buďte vděční za maličkosti života. Za Vaše zdraví a lidi, které máte po Vašem boku. Neztrácejte čas s lidmi, co za to nestojí i já letos ke konci roku udělala čistku a naordinovala sama sobě, kdo ano a kdo naopak ne. Čas běží, život utíká a trávit čas s těmi, co máte rádi je plnohodnotný čas. Já vím, někdy ten život stojí za hovno a tyhle sluníčkářské keci jsou v určitých situacích k posrání, ale někdy se fakt hoděj.

Za celou rodinu děkujeme a nashledanou v roce 2022!