2019

Než jsem se dostala k tomuto článku, tak to trvalo, ale ještě to stíhám je 20:26 a začínám psát. Jasmína spí, psí holky jsou vyvenčené. Až to dopíšu otevřu si s honzou pivo a dám rum s colou, sním pár jednohubek, co jsem udělala. No prostě rodinná silvestrovská idyla.

Jak bych shrnula rok 2019. Pro mě rok, který bych nazvala houpačka. Houpačka proto, že to celé bylo jako na houpačce. Konkrétně s Jasmínou, začali jsme objíždět odborníky, střádali názory. Několikrát jsme nic nechápali, několikrát jsme se s Honzou vzájemně chlácholili, že je vše dobrý. Několikrát jsem doma ležela v slzách a ve velkých depresích, jindy zase naopak. Mám pocit, že rok od roku je pro mě život větší a větší boj. Větší zkouška, další zkušenosti, víc zodpovědnosti a dospělosti. Normálně se bojím, co příjde ten další rok. 

No ale na druhou stranu, tento rok mi bude 26, mám doma dceru, přítele a mám úžasné rodiče a bráchu. Trochu mě přepadává nostalgie, a takovej zvláštní pocit, že to nějak všechno rychle letí. A já už jsem celkem dlouho máma, jak moc jsem mateřstvím zestárla mám pocit že i obličejem a hlavně názorama. 

Tento rok mi dal absolutně jinej pohled na svět, mnohem více empatie, zkoušky ve zvládání stresu, zkoušky zvládání beznaděje a obecně mám dojem, že ohledně Jasmíny to pro mě bylo celá jedna velká zkouška. Dal mi uvědomění si, že mám doma muže, kterej je silnej, maká jako může, i když už nemůže, stará se o nás, zajímá se o Jasmínu, je to skvělej partner a táta, a zvládá vše, co nám život naházel pod nohy. Mám dojem, že vše zlé je pro něco dobré, možná si vzájemně s Honzou vážíme sami sebe, možná by to všechno šlo jiným směrem, kdybychom neřešili to, co řešíme. Mám dojem, že tenhle rok nás to spojilo, najednou ten vztah roste. Někdy máme dojem, že to, co prožíváme, nikdo nepochopí. Někdy nechápeme, jak se k tomu jiní staví, ale jsme na to dva. To si myslím, že mi dal rok 2019. Taky mi dal změnu mého já, změnu mého pohledu na život a na svět. Mám pocit, že jsem tak o 10 let zestárla, že mám plnou hlavu Jasmíny a rehabilitací, že mě nezajímaj a nebavěj nicotný problémy, ale zároveň v jádru dřímá stará nebo vlastně mladá dobrá Mína a někdy se musím vypustit z reality, jinak bych se zcvokla.

Jako každej rok jsem opět ztratila tu hrstku lidí z bývalého nerodinného života, ale zároveň jsem obnovila vztahy s jinými lidmi a nebo našla přes život, který teď vedu nový lidi.

Závěr tohoto roku byl pro mě obrovskou třešničkou na dortu nad tímhle celým rokem. Něco, co do sebe zaklaplo a něco, co mě asi tak nějak změnilo od základu, něco co mi dalo sílu a naději jít dál. Něco co mi dalo pocit, že nic není ztracené a něco co mi dalo pocit, že i když se cítíme sami, tak i tak to není. Něco, co mi dalo najevo, že svět ještě není tak v pr..., že lidi nejsou lhostejní, a zároveň, že se ta lhostejnost objevuje, někde, kde jí člověk ani nečeká. Neustále mě to nějak překvapuje a neustále mě život učí, a tenhle rok mi ukázal spoustu zajímavých věcí, mnoho zajímavých momentů, nad kterýma jsem několik nocí přemýšlela, a několik obrovských věcí, který jsem se naučila nebo ještě učím zpracovávat.

Zažili jsme toho opravdu hodně, přes rehabilitace s Jasmínou, osobní život, výlety, malý hádky, velký hádky, smutek, štěstí, radosti, nepochopení a pochopení. Jasmína udělala pokroky, já ve svém životě taky, a s Honzou v našem vztahu jsme také udělali velké pokroky. 
Shrnula bych to jako takovej vážnej rok obalenej naprostou láskou a štěstím se střípkama bláznovství. Možná bych to lépe namalovala než napsala. Těžko se to dá shrnout do jednoho článku, pro mě to byl opravdu rok plnej zkoušek, a učení se přijímat změny a žít ze strachem, učit se ho nějak zvládat a eliminovat to, kvůli Jasmíne. Pro mě je to těžký, protože jsem celoživotně vše vzdala bez boje, boj byl pro mě stres a já se tomu všemu radši vyhla. Vždycky jsem si málo věřila, a řekla si, na tohle já nemám. Zhatila jsem si tím strašně moc mých životních snů, například, co se týká tancování, měla jsem tam tak obrovský cíle, ale vzdala jsem to, možná v tom nejlepším okamžiku. To bych odbíhala. Chtěla jsem tím napsat, že teď to vzdát nemůžu, i když už jsem několikrát za tenhle rok ležela opravdu držkou na zemi a měla pocit, že tohle už nedám, že tomu nevěřím, že se musím probudit, že mám dojem, že já prostě nebudu žít život bez háčků, že chci, aby Jasmína byla zdravá. A ono se z toho někdy strašně špatně zvedá.

 Žije ho někdo? Ten život bez háčků. Asi ne. :) Kdo je rodičem jistě pochopí, jsou chvíle , kdy si doteď říkám, proč mi tohle nebylo splněno, a pak se strašně rychle probudím a vím, že jsou na tom lidi hůř, který jsou mnohem silnější než já a zvládají mnohem těžší věci než my.

A nakonec jsme tento rok, vlastně ještě tento měsíc, založili transparentní účet pro Jasmínu. Trvalo to dlouho než jsme si přiznali, že jsou věci, na který sami nestačíme, trvalo i dlouho než jsme si s Honzou přiznali, že Jasmína má problém. No a díky Vám všem jsem dostala nový náboj, naději a sílu bojovat. Žít s pocitem, že jsou lidi pořád nohama na zemi a nezajímají se jen o sebe, mě neskutečně nabilo. Vy co jste se na tom podíleli, jste se podíleli na všem, co se bude dít příští rok. Jste součástí. Tak malá komunita na instagramu a zároveň, tak krásná a chápající. DĚKUJI.

A když se naposled ohlédnu k roku 2019, vidím mě, Jasmínu, Honzu, mou mámu, tátu, bráchu a jeho přítelkyni, 4 psi a obrovskej smích štěstí a lásku. A když se podívám dopředu vidím tam Jasmíny samostatné kroky, a bráchy navrácenej cit do ruky! A to je zároveň tím největším přáním. A dál jen to ať jsme VŠICHNI zdravý!
Čeká nás zase spoustu rehabilitací, pro mě velká zkouška - odjet do lázní, zatím můj největší strašák příštího roku, ale zároveň se strašně těším, jak se Jasmína bude zlepšovat. Včera jsem měla slabou chvilku, když jsem si s Jasmínou hrála, tekli mi slzy a říkala sem si, že je tak úžasná, rozumná a šikovná a bylo mi to nějak celý líto. Jasmína si toho všimla, usmála se natáhla ruce a na strašně dlouhou dobu mě objala a já jí brečela na ramínko, pak se podívala jestli ještě brečím a strašně se usmívala a bylo vidět, jak nechce abych brečela. No tak to jen tak, ona je prostě silnější než já, co Vám budu. 

Bylo to takový nostalgický a zvláštní co? Ten článek. No jo, já nevím, asi už taková budu navždy a čas od času vypnu a zblázním se a pak se zas rozbrečím jen tak. Kdy to šestinedělí skončí? Nevěděla jsem, že bude trvat roky :D

Tak Šťastnej novej rok 2020 Vám všem, buďte zdravý a usměvavý, radujte se z maličkostí. Život je prostě strašně krátkej a rychle utíká. A děkuji! Děkuji Vám Všem, že jste konec tohoto roku dovedli do naprostý dokonalosti.

PS: Jedeme dál! Se z toho neposerem ne.