2020

31.12.2020

 Zase jako loni je 20:25. Zrovna mi u okna lítá ohňostroj a já začínám psát moje shrnutí roku 2020. Letos je to jiný a ohňostroje tady už docela hojně bouchají.

Přesto, že všichni víme, jak byl pro nás tento rok těžký, nechci to tady uplně opakovat a zmiňovat. Covid je všude a všechny to už štve. Chci tento rok zhodnotit za sebe, za naší rodinu.

Jak zhodnotit tenhle rok, někdy byl plný naděje, jindy zas plný smutku, ale pro mě osobně byl plný změn.

První polovina roku nebyla ničím zvláštní, až na tu covidnovinku a lehké vztahové krize. Po druhé polovině roku se spoustu věcí změnilo. Jeli jsme na naší první větší dovolenou, kde jsme se zasnoubili, no a vlastně dovolená byla takovým spouštěčem nějaké změny a o té chci teď psát.
Dovolená nám dala relax a já se taky konečně pořádně najedla. Kdo mě zná ví, že nejsem jedlík, respektivě, že prostě nejím. Měla jsem dny, kdy jsem ve čtvrtek ráno seděla v Axonu a cítila, že mi neni dobře a nějak mi došlo, že jsem tak nějak zapoměla celý týden jíst. Moje stravovací návyky tedy byli strašný, nebo vlastně nijaký. Kašlala jsem na sebe a radši jsem cvičila s Jasmínou, než abych se najedla. Jenže na dovolený jsem zjistila, že prostě musím začít jíst. Nikdy nebudu asi fanda jídla, odmalička jím málo, ale rozhodla jsem se, že do svatby chci zformovat postavu, ale že bohužel díky mému nejezení nemám energii na cvičení. Hned po návratu dovolený jsem začala cvičit, každý všední den. Prostě jsem si řekla, že hodinu z celého dne s Jasmínou obětuju sobě i na úkor toho, že Jasmína bude koukat na pohádku. Předtím jsem to neuměla a pořád se mám, co učit. Teď přes Vánoce jsem sice necvičila a zase nabrala, nu což v lednu zas máknu. Ještě musím zapracovat na tom jídle, protože to mi za ten půl rok zas nějak opadlo a i když jím víc, tak pořád málo a doháním cukrama.
Píšu to proto, protože tohle je pro mě obrovskej osobní úspěch, cvičení doma mi nikdy nevydrželo dýl jak měsíc, a teď i když necvičím tak často jako ze začátku, protože se to opravdu někdy časově nedá, cvičím protože to potřebuju psychicky a stalo se to mou součástí života.

Další velká věc se stala v září, my s Honzou byli vášnivý kuřáci, já teda od loňských Vánoc iqos kuřák, ale stále kuřák, přestože jsem v těhotenství a v době kojení nekouřila, stejně jsem se k tomu vrátila, kráva no. Ze dne na den jsme se rozhodli, že na to kašlem, a tak se i stalo. Takže teď už se můžu řadit k nekuřákům, i když mi to stále příjde divný a někdy mám dojem, že jsem ztratila kus něčeho, co ke mě patřilo, nahradila jsem to cvičením. Nemyslete si, že je ze mě nějaka fitnessačka, vůbec ne. Naopak, cvičím jak já potřebuju a za ten půl rok jsem se naučila cvičit, ne kvuli postavě, ale kvuli sobě, a je fakt, že na mé postavě se pranic nezměnilo, až teď přes ty Vánoce, ale to neni nic pozitivního teda.

Tak to jsou dvě velké změny tohoto roku pro mě osobně dva obrovské úspěchy a třetí obrovský úspěch byli samostatné kroky naší Jasmíny. Tento rok byl, asi jako každý rok ve znamení rehabilitací, ale už to nebylo tak zmatený jako loni, a udělali jsme si v tom řád a naučili jsme se v tom lépe chodit. Jasmína v Axonu cvičila tento rok 120 dní a za ten rok se opravdu hodně posunula, na cvičení si zvykla, tetu Áďu naprosto miluje a jsou už sehraný a ve cvičení mají svůj řád a to má Jasmína ráda. Cvíčo už bereme jako součást našeho života.

No takhle.... nebylo všechno zalitý sluncem. Hodně tomu přispěl i náš milovaný covid, přestože se mě to nijak osobně nedotklo ze začátku, teď mám dojem, že se mě to dotýká psychicky. Jako matka na mateřský, která má dost omezenejch možností, kvuli dítěti plus kvůli jeho handicapu a oni mi vezmou to málo, co jsem měla ať už mimo domov, nebo aktivity s Jasmínou, které jsem mohla dělat. A co víc, jiným to vzalo všechno...
No co vám budu je to deprese, i bez covidu je to někdy deprese, ale já chci zpět svobodu, možnost jít nakoupit bez fronty na vozejk, možnost jít na oběd s kamarádkou, jít na víno s kamarádkou, možnost vrátit se od mámy o půlnoci domu, možnost jít do obchodu koupit Jasmíně spoďáry, bez toho aniž bych na ně musela tejden čekat a objednávat přes eshop a následně je vrátit, protože jí jsou malý. Chci se svobodně nadechnout, protože už u ovoce a zeleniny mi v Albertu dochází jako astmatičce dech. Nechci žít ve strachu. Mám ho v sobě až až. Jsem vzteklá na všechny opatření a na celou vládu posílám zlo. :D Chci zpátky dobu před koronavirem, a to se nesplní.

To co si přeji do dalšího roku Vám je asi jasné, víc tu své přání nechci psát, protože to by se pak třeba nesplnilo. No a předsevzetí? Ty já si nikdy nedávám. Přecejen tenhle rok mi dokázal, že pokud chci něco změnit, udělám to hned a nečekám na další rok. No ale dneska jedno malé mám chci, aby ty úspěchy letošního roku se mnou šli i do dalšího roku a zůstali v něm.

Pro ty, co tento rok zasáhla jakákoli katastrofa nejen ta covidová, přeji, aby vše přebolelo a ustálo a aby bylo zase dobře.

A těm NAŠIM ANDĚLŮM, kteří dokázali to, že Jasmína cvičila tolik dní v Axonu, těm kteří tu byli s námi a byli tu pro nás. Těm, kteří nás podporovali a přáli, těm, kteří chápou, že i my máme někdy nárok na normální život, těm, kteří mají dojem, že si to zasloužíme a ty, kteří jsou součastí jakékoli pomoci v tomto ohledu moc DĚKUJEME. Ty andělé vědi, že jsou našimi anděli, nemusím je tu jmenovat. Není jich moc a přesto mnoho na to, aby se dokázalo, to co se doposud u Jasmíny dokázalo.

Je 21:46 článek jsem psala s přestávkama a občas tu něco bouchne, a i když bydlíme na frekventovaném místě u velké silnice neprojede tu jediné auto.  Zvláštní Silvestr.

Šťastný Nový rok. Zdraví. Štěstí. Lásku. Svobodu.

S láskou Mína.

PS: Vím, že mezi dneškem a zítřkem se kromě změny roku nic nezmění, covid se neztratí, ale naděje, ta jediná nás může držet při životě. A já jí ještě trochu mám. Tak snad.