6.6.2018♥

Tuto fotku ↓ jsem vyfotila a přidala na instagram v den, kdy jsem vůbec netušila, že za pár hodin bude Mína na světě. Napsala jsem k ní ještě komentář, jako bych očekávala, že se něco stane, ale nevěděla jsem vůbec nic:) 

Za můj život bylo spoustu okamžiků a dnů, které pro mě byli dost důležité. Den porodu mé dcery byl úplně jiný než ostatní krásný okamžiky v mém životě.
Můj termín porodu se měl pohybovat okolo 19-23. června, tak nějak jsem musela počítat i s variantou, že budu přenášet, ale spíš jsem v duchu nějak věděla, že porodím dřív. Tajně jsem si to přála. Navíc celé těhotenství jsem tak nějak věděla, jak můj porod bude probíhat, netuším jakto, ale v těhotenství jsem oplývala nějakým vnitřním tušením.
Ten den ráno jsem vstala, a klasicky jsem měla v plánu spoustu věcí, protože jsem se obecně celé těhotenství moc nešetřila (tahala s pupkem kartony vod, kilo brambor a tak :)) Moje těhotenství mi to díkybohu dovolilo, a jsem ráda, že jsem se cítila trošku "normálně". Vyvenčila jsem holky (pejsky), namalovala se, vzala jsem košíky od jahod a jela jsem do Kunratic pro dva košíky jahod, jeden pro mě, jeden pro mamku. Když jsem koupila jahody, jela jsem k rodičům domů, zase vyvenčila holky, došla jsem si do Billy na nákup, protože jsem měla chuť na česnekovou pomazánku, mamce jsem doma nechala košík jahod a holky.
Sama s nákupem jsem si sedla do auta, bylo fakt krásný počasí a vedro, a já si zrovna připadala ohromně tlustá a chtěla jsem si udělat radost, tak jsem jela na Arkády.
Zatímco mi jahody vedrem zasmradily celý auto, jsem lítala z obchodu do obchodu a zkoušela šaty, ve kterých jsem si nepřipadala jako hroch. Jako hroch jsem vypadala ve všech.:D Jak jsem tam tak chodila cítila jsem vždycky po chvilce malou bolest. Vzpomněla jsem si, že v noci jsem měla silné poslíčky a poprvé jsem si dokonce napustila vanu, ve 4 ráno jsem si šla zas lehnout a sladce spinkala dál. Odůvodnila jsem si malé bolesti tím, že to jsou poslíčci, nakonec koupila šaty a jela domu. 

Přišla jsem domu, bylo asi kolem 16 té hodiny odpoledne a Honza už tu byl (to nebývá často, aby byl z práce tak brzo doma). Já jsem šla pověsit prádlo a najednou jsem cítila bolest, která mě donutila předklonit se. Vzpomněla jsem si na pana doktora z porodnice, který říkal: "Kontrakci poznáte tak, že Vás ta bolest přepůlí."
Začali jsme s Honzou vymýšlet, jak využijeme odpoledne, když je tak brzo doma. Já mezitím zpracovala jahody. Nějak jsme nemohli přijít na to, co budeme dělat a já už se vždy po pár minutách napínala bolestí v posteli a chtěla jsem jít pěšky do McDonaldu, protože jsem měla chuť na zmrzlinu. Honza mi bolesti začal sám od sebe počítat, a řekl mi "Udělej tu česnekovou pomazánku, ať mám co žrát a pojedem. :D" Já se pořád smála, jak blbá, že nikam nejedeme, že jsme takhle jeli minulý týden, a že teď to taky nic nebude. Při dělání pomazánky mě pár kontrakcí donutilo sednout si na zem. Dodělala jsem pomazánku, dobalila jsem poslední věci, vzala jsem si ty nový šaty a jelo se do porodnice.
Jenže v Podolí zrovna malovali porodní sály, nechtěli mě přijmout, ale nakonec přijali, protože Jasmínka se v bříšku neotočila hlavičkou dolu a já jsem se rozhodla, že přirozený porod koncem pánevním je pro mě prostě risk, a rozhodla jsem se pro císařský řez.
Měla jsem kontrakce po 5ti minutách a pan doktor mi řekl, že to nevypadá, že se to rozjede, nicméně, že domů už mě nepošle. Jenže mě dali na oddělení pro rizikové těhotenství, do pokoje k paní, která se chystala pomalu ke spánku a já každých pět minut hekala a přítel, že prý jede domu. Honza pohotově, že chceme nadstandart, tak jsme dostali nadstandart, kde jsme byli spolu. Dostala jsem kanylu, kapačku s antibiotikama, zadržovala dech při kontrakcích (to se nemá :D) a za dvě hodiny, jsem měla porod rozjetej natolik, že mě Honza rval na posteli do těch úzkých punčošek, já přitom prodýchávala kontrakci a smála se, jak mu to nejde nandat. Rychle jsem zavolala mamce, že za chvilku mají vnučku na světě.

Najednou jsem ležela na lehátku, měla jsem obrovskou kontrakci a jela na sál. Nikdy jsem nebyla na operaci, a v nemocnici jsem naposled ležela když mi bylo 5 let. Ten strach by se ve mě dal krájet, nepamatuju si, kdybych měla takovej strach, aby všechno bylo v pohodě, a navíc pro mě z naprostýho neznáma. Na sále jsem si připadala jak ve filmu všude světla, zahalený doktoři. V tu chvíli jsem si řekla, tak tohle je naposledy, Jasmína bude první a poslední dítě. :D 

Měla jsem lokální anestezii, když přišel Honza celej oblečenej na sál, pamatuju si, že jsem mu řekla: "Jé Dr.House." Myslím si, že anestezie a šok ze strachu a všeho, jak moc to bylo rychlé mě dostala do nějakýho útlumu a já si jen pamatuju křičet Jasmínku a v tu chvíli jsem si řekla: "Je na světě, mám dceru, konečně je to tady." Zavalil mě obrovskej přísun štěstí, Honza přišel a řekl mi, že je krásná a zdravá. Pak mi jí přinesli ukázat. Koukala na mě jedním očkem a já ani brečet nemohla, jak jsem byla šťastná, slovy popsat nejde, co jsem cítila, když jsem jí viděla. 
Celou noc na JIPce jsem nespala, asi po těch všech opiátech, klepala jsem se jak ratlík a za boha nemohla usnout, a strašně jsem se těšila na ráno, až mi tu mojí malou kuličku přinesou, bylo to nejdelších 7 hodin v životě a zároveň nejkrásnějších. Byla jsem nejšťastnější na světě.
Všichni doktoři, doktorky, porodní asistentky a pan anesteziolog byli strašně hodní a milí. Pan anesteziolog byl i strašně vtipnej, co si pamatuju. 

Na ten den vzpomínám s úsměvem na tváři a vše se povedlo tak, jak mělo. Vím jaké jsou kontrakce a zároveň jsem si ušetřila porodní bolest, císař sice taky není žádná výhra, ale o tom až jindy. Každopádně si myslím, že kdybych rodila přirozeně, možná by to Jasmínka ještě do půlnoci stihla, protože to byla opravdu rychlost.

Jasmínka se narodila 6.6.2018* ve 22:31, 2970 gramů, 49 cm - ale pouze odhadem, protože ji nemohli natáhnout nožičky, měla je v tom bříšku tak nějak zvláštně.

A tady naše první rodinná fotografie ↓