Axon

Tenhle měsíc prosincové terapie na neurorehabilitační klinice Axon pro mě byl dost důležitým měsícem, ve všem. To, co jsem zažila během těchto 4 týdnů bylo pro mě tak moc intenzivní, emotivní a hlavně krásný, že když jsem dnes odjížděla, normálně mi v autě ukápla slza. Tak s chutí do toho.→

 První rehabilitaci Jasmína celkem obstojně prořvala, bylo to hrozný. Na poslední půlhodinu cvičení, jsem po hodině a půl řevu, řekla, že zkusím odejít. Byla to poslední možnost, jak Jasmínu udělat neřvoucí a neodmítající fyzioterapeutku. Hned, jak jsem odešla bylo mi hrozně. Hlavou se mi honilo, že takhle přece nemůže cvičit, když to celý prořve, chudák slečna, co s ní bude cvičit, chudák Jasmína, chudáci my všichni. Když se ale za dveřmi po chvíli skoro nic neozývalo, trošku se mi začalo dělat lépe. No a tak jsem se u druhý den rehabilitace nezúčastnila a ejhle holky to zvládly. Samozřejmě začátky byly pro Jasmínu horší, než teď konec, ale myslím si, že celý měsíc nakonec zvládla krásně.

Na konec, já byla z obliga, Jasmína cvičila s odborníkem, a já mohla na 2 hoďky vypnout na recepci, bavit se s ostatními rodiči a lidmi, a trochu odfrknout. Jen jednou jsem odjela na hoďku si něco zařídit, když Jasmínka cvičila, jinak jsem úzkostlivě chtěla být pořád tam, kdyby cokoli a holky mě potřebovaly. Nebyla jsem potřebná nikdy, až na jedno odsávání rýmy. :D To znamená, že asi nemusím být až tak starostlivá, a že péče o Jasmínu byla stoprocentní. Jasmínku a fyzioterapeutku si tady dovolím nazývat jako holky, protože jim to spolu úžasně klapalo a já jsem za to fakt šťastná. 

Rehabilitace spočívala v tom, že první hodinu Jasmínka měla protahování a masáž, na uvolnění spasticity, druhou hodinu aktivně cvičila,vyšší polohy, nákrok, stoj, chůzi, různé balanční podložky, přelézaní, posilování svalů, prý i dřepovala, no jednoduše vše, co Jasmína potřebovala potrénovat. Tím chci říct, že to bylo opravdu individuálně nastavené a udělané přímo pro Jasmínu. Troufnu si říct, že jiný fyzioterapeut ani lékař Jasmínu nezná tak dobře a přirozeně ve svém pohybu jako právě "naše" fyzioterapeutka v Axonu. Jasmínu poznala tak, jak ji známe jen my doma a naše blízká rodina, tak, jak jí neznají moji kamarádi a známí. Byly spolu denně a bylo vidět, že už se Jasmína vůbec nebála a dokázala předvést toho raráška, co mi předvádí doma a i za to jsem byla ráda. V tu chvíli totiž Jasmína předvede to, co mi jiní neuvěří a práce s ní je najednou snažší, než když brečí a bojí se.

No a pro mě to bylo celý jeden obrovský silný zážitek. Za prvé setkání s ostatními rodiči, lidi s obrovským srdcem, přestože mají problémy, které si jiní lidé nedokážou představit. Lidi, usmívající se, bavící se, vzájemně si přející. Kolikrát jsem tam tak seděla a říkala si, že tohle by měl prostě zažít a vidět každej člověk na světě. Člověk si totiž fakt uvědomí ty nejdůležitější věci v životě. I já. Kolikrát ty témata, co se řešili, kolikrát jsem se zasmála, no a nakonec jsem poslední týden, suprově pokecala s maminkou, jejíž dcerka cvičila ve stejné místnosti jako Jasmína, takže i naše holky se "znaly". Jako člověk si najednou nepříjde, tak v háji a sám. Najednou zjistí, že i ostatní ztrácejí své kamarády, setkávají se s nepochopením, stojí radši v ústraní, aby nemuseli dokola vysvětlovat, co je jejich dítěti. Neslučují se s názorama lékařů a jedou si podle svýho, podle toho, co jejich dětem pomáhá. Konečně jsem se necejtila špatně, konečně jsem věděla, že se nemusím stydět za to, že Jasmína brečí, že se bojí, že nechodí, prostě to tam je normální. Jsou tam děti, které jsou na tom bohužel ještě mnohem hůř než Jasmína, ale rozdíly se tam nedělají. Mám pocit, že se tak nějak všichni vzájemně chápou. Jelikož jsem tohle nikdy nezažila, spíš jsem zažila druhou stranu, nebo žádnou, protože jsem se hodně z kolektivu stáhla do sebe, příjemně mě to překvapilo. Nabilo mě to, a milovala jsem tam jen sedět a být toho součástí. Možná protože jsem se v tomhle případě opravdu nikdy necítila víc pochopená, nemusela jsem nikomu nic vysvětlovat, naopak jsem se dozvěděla spoustu užitečných věcí a cítila jsem se, že někam patřím, patříme obě s Jasmínou. Možná jsem bláhová, možná to vidím víc růžově než to bylo, ale takhle jsem to cítila a myslím si, že to tentokrát to bylo reálně tak, jak to popisuju.

Mimo tohle všechno a to nejdůležitější bylo, že Jasmína udělala obrovské pokroky, lépe a správně leze, i když jí musím pořád upozorňovat a doma pořád leze-skáče, má pocit, že je vládkyně a může mi říct "mmm neci." Mmm neci, tak prostě správně nelezu, mámo. Dokáže se postavit, a dokáže i udělat za ruce pár kroků. To je obrovskej pokrok. Obrovskej, takovej, kterej jsme fakt nikdo nečekali. Já se dozvěděla spoustu nových informací od slečny fyzioterapeutky, a věděla jsem, že jí můžu věřit, jelikož s Jasmínou trávila měsíc 2 hodiny denně a opravdu jí a její tělo velmi dobře poznala. Za ten měsíc klobouk dolů za perfektní práci fyzioterapeutce Adélce.

Abych nezapomněla, každý den, při předávání Jasmíny na cvíčo, Jasmína hérečka brečela, sotva ale byla na rukách fyzioterapeutky byl klid, mámě pápá a úplná pohoda. Divadlo pro mámu se slovy "já neci" muselo být, a už jsme tam tím byly celkem známé, samozřejmě poslední týden bez pláče. :D Jak kdyby tušila, že už se to blíží ke konci, dokonce už ani necvičila poslední dva nebo tři dny se svým prasátkem. Prase se mnou čekalo na gauči na recepci.

No a dnes poslední den. To byl normálně doják. Na poslední den jsem se netěšila, já jsem cíťa a když mě něco zasáhne, musím to zpracovat, a nerada se loučím. Jasmína samozřejmě nezklamala a brečela celou dobu, co jsem byla u rehabilitace, u které jsem byla, abych věděla a naučila se, jak s Jasmínkou pokračovat doma. Prostě jsem byla rušivý element alá "mámo zachraň mě". Přitom, když jsem tam nebyla nezabrečela. Je to hééérečka.
Jasmínka dostala dáreček od Axonu a pak i od fyzioterapeutky - krásnou ozdobičku na stromeček. No jako normálně mě dojímalo, jak ta moje cíťa dokáže úplně v klidu fungovat i s někym jiným, než jen s námi doma. Jak spolu rozbalovaly dárek, normálně se mi chtělo brečet. No a Jasmína když už jsme byly pomalu na odchodu už pobrekávala, a pak se dlouze loučila a tulila k fyzioterapeutce a když jsem Jasmíně řekla, že jedem domu, kývala že nechce. Úžasný, tohle fakt dokazuje to, jak úžasný přístup tam je. Možná by jiná máma žárlila, ale mě to normálně hřálo u srdce, a teď když to píšu zalejvaj se mi oči, jak silný to pro mě bylo. Je totiž nádherný vidět, že má mojí dcerku rád, ještě někdo jiný než my a naše rodina. No bylo to celý takový dojemný se všema, evidentně stačí 2 hodiny denně měsíc v kuse k tomu, aby člověk nerad odcházel,a k něčemu přilnul. No kdo by řekl, že dítěti se nebude chtít jít domu z rehabilitace. 

Obrovský dík a poklona fyzioterapeutce Adélce, která se celý měsíc každý den s obrovskou pílí a srdcem věnovala té naší drndě. Tohle dohromady sečteno podtrženo pro mě byl sen. Sen v podobě obrovských pokroků bez pláče, a ještě ke všemu s láskou. No ani nedokážu popsat, jak moc jsem byla spokojená. A obrovsky se těším až to celé budeme prožívat znovu. Snad brzy a snad se to podaří, co nejčastěji to půjde, protože když už nic jinýho, ty POKROKY. Ty pokroky!

Máme ještě spoustu dřiny, nejspíš i celoživotní dřiny před sebou. A železo se má kout dokud je žhavé, a i když je Jasmína malá, tohle jí obrovsky pomáhá, nahradit své pohybové zlozvyky správnými, naučit se nové a všechno to, bez čeho se neobejde. Jde to, jde to aktivně a bez pláče. Kápli jsme na rehabilitaci vhodnou pro Jasmínu, bohužel jí neproplácí pojišťovna, ale to už vy všichni, co nás sledujete víte. 

PS: I tady mi bylo řečeno, že Vojtovka je super metoda, ale není vhodná pro všechny děti. Pořád se všude opakuje, každé dítě je jiné... ale v praxi to tak asi nefunguje.

Bylo to super! Těším se až to všechno budeme absolvovat znovu a samozřejmostí je to, že Jasmína bude cvičit se stejnou fyzioterapeutkou i z toho důvodu, že špatně snáší cizí lidi, a znovu seznamování by bylo asi zbytečné. Když to tady jde a už se holky znají a jde i lépe cvičení, tak proč toho nevyužít.

Děkuji za tenhle celý měsíc. Andělé existujou, je jich tam plná klinika. Klobouk dolů za práci všech andělů tam. ♥