Dospělost

Minulý týden jsem byla na třídním sraze ze střední školy. Byla mi položena taková naprosto jednoduchá otázka, nad kterou se od té doby dost zamýšlím. A rozhodla jsem se tady o tom rozepsat. 

 Jsi nebo cítíš se dospělejší, když jsi máma? Ty jo, fakt jsem nevěděla, co mám odpovědět. Celý týden se přistihuju, jak přemýšlím. Jestli teď jsem dospělejší než jsem byla, jestli teď jsem stejná. A jak to teda s moji osobou vlastně je. 
Jaká jsem dříve byla, to už víme, kdo mě zná ví nejlépe, kdo mě nezná, může si přečíst v článku Změna je život. No jo jenže, co člověka udělá dospělejším? To, že dovrší 18tin? To, že odmaturuje? To jsou takový ty dvě nejpodstatnější slova, která se spojují s dospělostí. Když si sama sebe představim v 18ti, dospělá jsem sice úředně oficiálně byla, ale teď zpětně fakt nemůžu říct, že jsem se chovala dospěle. Když jsem o rok později odmaturovala, tak jsem se cítila svobodně, ale ne dospěle, pořád jsem si říkala, co všechno mi může projít, co všechno mi procházelo. 
Jak moc jsem teď dospělá když mám dítě. Na třídním sraze jsem kývala, že se necítím dospělejší. Mám dítě, ale v každém vždycky kousek dítěte zůstane. Já jsem povahově celkem společenská a bláznivá povaha, a povaha se nemění. Necítím se dospělejší, v mnoha věcech jsem stejná. Jsem stejná, protože mám dané nějaké povahové rysy a ty si člověk nese celý život sebou. Ne, asi nejsem dospělejší, jsem jen o kousek starší a zkušenější. A zkušenosti asi dělají dost, aby člověk změnil názor na určitou věc, aby nad jinou věcí dokázal mávnout rukou než před lety. Aby člověk dokázal respektovat jiný lidi, jiný názory, jiný styl oblékání, aby dokázal debatovat a mluvit a nechat se obohatit někým jiným. 
Je super tady o tomhle psát ještě v souvislosti s třídním srazem, kde jsme s třídou v druháku chodili do PREV centra na stmelování kolektivu. Ve třídě bylo dost skupinek, dost hádek, dost pomluv a vlastně úplně zbytečně. Protože jsme byli mladý pubertální smradi, který měli v mozku napsaný jenom BOJ, boj proti učení, boj proti učitelům, boj proti pravidlům, boj proti spolužákům, a co si vzpomínám, já bojovala dost. Zbytečně, zbytečně jsem se stresovala a nervovala bojem, kterej byl úplně zbytečnej, ale možná v tom věku potřebnej. Protože jedinej,  kdo na třídním sraze nebyl dospělej, byla naše učitelka na zeměpis. Vlastně všichni jsme si klepali na čelo, a asi všichni jsme si připadali dospělejší než ona. To byl super paradox, najednou jsme spolu všichni komunikovali přesto, že na střední ne, a vlastně jsme všichni zase stáli proti učitelce, ale tentokrát jsme byli, myslim si naprosto v právu. :D 

Ale odpověď na otázku jestli jsem dospělejší. Asi nakonec jsem. Každý člověk sám za sebe má něco, co ho udělá víc dospělým, než byl. Dospělost se asi člověk učí celý život a přizpůsobuje jí svým zkušenostem a používá jí na situace, který nám život dal. To, že jsem máma mě udělalo zodpovědnější a dospělost se rovná zodpovědnosti. Teď už nejsem zodpovědná pouze za sebe, ale i za svou dceru. Moje rozhodnutí můžou ovlivnit i jí samotnou. A dál, konečně jsem pochopila mou mámu, co to je, když dítě lítá po nocích. Co to je, když má máma strach a já jí v 18ti řeknu. "Ježiš tak proč nespíš, když někde jsem?. Protože já si tohle teď nechci ani představovat, jak Jasmína bude někde pít a já budu strachy bez sebe, aby ten můj velkej obrovskej kus srdce byl v pořádku. Jasmínu beru jako naprosto samozřejmou součást mě, a i když někdy potřebuju odfrknout a jít na třídní sraz, ráno už jsem zase ráda s ní. Jsem nesvá bez ní, a asi to neni divný, když jsem jí nosila devět měsíců v břiše. 
Obohatila jsem svůj život o nové cenné zkušenosti a novou životní roli. Být mámou a mít dítě, ale jsem pořád stejnej blázen. Jenom jsou mé priority trochu jinde, rozdvojila jsem se a mám ještě jednu malou Mínu. 

Je spoustu situací, ve kterých jsem zůstala stejná a naopak spousta, který mě dřív neštvali a a teď mě strašně štvou, a popravdě dost mě štve, že i já byla kdysi za mlada jejich součástí. 

Nevím jestli jsem teď dospělá, ale jsem  dospělejší, zkušenější a už mám trochu jinej pohled na svět, protože jsem přijala novou životní roli, velkou životní změnu a to prostě vždycky člověka posune a něco mu přinese, přidá a přeskládá priority. Ale ta životní změna nemusí být jen v tom, být máma, může to být cokoli u každého člověka něco jiného. 

Sraz byl super, dost jsem se zamyslela nad tím, kdo teď jsme a jaký jsme byli dřív, a všichni jsme dospělejší (až na tu učitelku). Jsem ráda, že i já jsem přestala řešit nepodstatný věci a vyrostla jsem. 

Jupíjáááájééééj pojďme být dospělý. :D