Máma Mína, Miminko Mína.

Poslední dobou mě napadala různá témata, co napsat, ale nějak to nestačilo na článek, Přistihla jsem se často při přemýšlení, který sem chci napsat. Moje myšlenky. 

Když Jasmína spí a já zrovna neuklízím a nedělám jiný věci a jen tak sedím na balkoně a čumím přemýšlím o tom, jak moc se vše změnilo a zároveň, jak je to všechno stejné. Ten stále se opakující stereotyp, jakoby se můj život zastavil v určitém bodě, ale zároveň tak moc neuvěřitelně rychle utíkal. 
Každé ráno mě vzbudí z chůvičky žvatlání, vstanu, jdu za Mínou, usměju se na ní začnu na ní mluvit, roztáhnu žaluzie, Mína se většinou usměje taky a má radost, že je ráno a že mě vidí. Přebalím jí, přenesu vedle do naší postele, připravím mlíčko, dám jí lahvičku, kterou přidržuju a ještě zavřu oči, když slyším jak už tahá jen vzduch, otevřu oči, všude mlíko, otřu Jasmínu, na flek na povlečení se prostě vykašlu,vezmu si jí k sobě, aby si krkla a zapnu televizi většinou Snídani s novou a tak nějak si vždycky myslím, jak se na ní budu dívat. Pak se tak nějak válíme, převlíknu Mínu z pyžámka, pomazlím se s ní, děláme nějaký srandy a pak jí dám na zem ať si hraje a jdu na to, převařit vodu, udělat čaj, uvařit příkrm, uklidit kuchyň, uklidit. No jo, jenže někdy to nejde, někdy Mína nemá náladu, chce se nosit, nechce si hrát z hračkama. A tak dále a tak dále, nechci tu popisovat celý náš den, i když by to nebylo tak těžký. Všechny naše dny jedou dle nějakého řádu, který se někdy mění o víkendu, podle výletů, nebo podle návštěv lékařů, ale jinak je to vlastně stejné. Po obědě většinou chodíme ven, sami, s kamarádkou, na nákup, k rodičům, na bobatha a někdy jsme klidně celý den doma, ale to je úmorné pro nás obě.

A jak tak někdy sedím říkám si, jak moc jsem se změnila, jak moc se mi změnily priority, myšlenky, názory, ale zároveň vím, že jsem to pořád já.
Lidi, který nemají děti, jsou vlastně jinde než já. Úplně jinde než já, poslední dobou to vidím i na sobě. Přitom jsem tomu nikdy nevěřila, nemůže se nějaké pouto rozdělit, jen kvůli tomu, že každá strana žije jinej život, ale vlastně může. Najednou věci, o kterých jsem říkala, že se nestanou, tak se dějou, je to přirozený a já vím, že je to mnou, a já kdysi když jsem neměla dítě, tak jsem neměla pravdu. Dnes už to prostě není jen o mě, když není Jasmíně dobře a já mám jít pryč, vím, že to Honza zvládne s přehledem, ale já chci být s ní, já tu musím být s ní, cítím to tak, jsem její máma, i když mou funkci stoprocentně a někdy i lépe zastane Honza. Zastane lépe tím myslím, že i já už jsem někdy vyčerpaná a je fajn, že jsme na to dva.
Když už se s někym vidím, chtěla bych mu říct úplně všechno, ale nejde to, nemůžu všem cpát můj život, on totiž pro spoustu lidí není vůbec zajímavej, ale zároveň tak moc, chci mluvit i s někym jiným než s Honzou, mou mamkou a Jasmínou. Je to potřeba, ale poslední dobou mám pocit, že ten můj život zajímá samozřejmě lidi, který mají podobný problémy a radosti, který mají děti. Ty to pochopěj s těma se vzájemně tak jakoby uchlácholíme a je nám líp. Jakoby lidi bez dětí stáli na jiné cestě, která vede vedle té mé cesty a jen si máváme. Zvláštní, ale prostě to tak je.

Poslední dobou sama sebe překvapuji tím, jak jsem nemožná. :D No fakt, příjdu si tak. Příjdu si jakoby mi někdo vymazal nějakou část mozku, která mi dřív fungovala. Tak třeba například, před nedávnem jsem ztratila klíče. Já, která jsem tyhle klíče měla od 8mi let, kdy mi je dali rodiče jako moje první klíče. Prostě věci jako mobily, peněženky, klíče a ostatní důležitý věci (teď si klepu na zuby) neztrácím. Radši si to stokrát překontroluju, než abych se pak nervovala, že jsem něco ztratila, a jakože nervák jsem a dokážou mě tyhle neplánovaný věci dost vypnout. Převrátila jsem byt vzhůru nohama, dvakrát, nikde nebyli. V kabelce nebyli, v bundě, kterou jsem ten den měla na sobě nebyli, v žádné kapse, bundou jsem i dokonce třásla, jestli tam není nějaká skrytá dírka a necinkají tam, nic nebyli, prostě nebyli. Nikde nebyli. Rodiče si tímpádem museli vyměnit zámky, protože jsem je naposledy měla, když jsem od nich odcházela a jediná možnost byla, že jsem je ztratila přímo před jejich barákem, než jsem vlezla do auta. V autě samozřejmě taky nebyli. Já si udělala nové klíče. No a pak jsem se rozhodla s příchodem hezkého počasí vyprat si zimní bundy. A ty klíče byli v kapse u té bundy, kterou jsem nejmíň 3x celou překontrolovala. Chtělo se mi brečet. Skoro jsem vlastně brečela, připadala jsem si jako blázen. 


Pak ten velkej fail, že jsem do auta nalila benzín místo nafty. To ale přisuzuju tomu, že jsem byla dost vypjatá ohledně Míny pohybového vývoje a delší dobu jsem byla dost vystresovaná. A tak nějak se mi teď děje že všechno zapomínám a vlastně jediný co mám v hlavě je Jasmína.
Kdy bude jíst, co bude jíst, dneska málo jedla, proč to nejí, dneska je nějak hodná, dneska nepříjemná, asi zuby, asi prdy, asi průjem, proč se poblila, proč se dneska nehejbe tak jako včera, zase vyrostla, tyhle bodýčka už jí nejsou, jaktože vyrostla, kde je to malý miminko, nostalgie, ježišmarja jak dlouho spí, dneska spala málo, dneska spala hodně, to zas večer bude, proč pšíká? nemůže mít alergii?, ježišmarja snad nemá rýmu, bacha ať to nevdechne, spolkne tenhle velkej kus borůvky, kolik je venku stupňů, co jí mám dát na sebe, nebude jí vedro? nebude jí zima? kam vlastně pojedem, co bude nejlepší, kam vlastně jet, na jak dlouho..... Sorry ale prostě z tohodle musí každý ženský, KAŽDÝ MÁMĚ (nebo tátovi) zaručeně hrábnout, musí.  Řešíme to každej den, každej den to samý, každej den to samý naprosto stejně pořád dokola. 

No a pak příjde ten den, kdy mám jít pryč, pryč někam, kde jsou třeba lidi bez dětí a naprosto přesně vím, že timahle mýma běžnýma věcma vlastně nikoho nechci otravovat, někomu to vnucovat, a vysvětlovat, protože kdo neví, tak i kdyby se sebevíc snažil nepochopí. Zároveň vím, že je tohle jediná možnost, jak se jít vyvětrat, vypnout, a načerpat síly tím, že budu večer sedět na skleničce a už dopředu přemýšlím, jak Jasmína v noci bude spát, do kolika bude spát, vyspím se i já? co když zejtra bude mít na prd den, a já budu unavená, protože jsem si dneska vyrazila, a nezvládnu to podle mých představ, protože budu ze špatně naladěný Jasmíny nervozní. A co Honza? Není ode mě sobecký sbalit saky paky a odejít a nechat mu tady Mínu na krku, když vím, že na to zrovna není ideální čas, je unavenej z práce,co když se něco stane a nevyspí se, bude potřebovat pomoc. 

Píšu o tom, jak je důležitý se z toho koloběhu nezcvoknout, je důležitý si někam vyrazit. A né není to stejné, jako když člověk stereotypně chodí do práce, protože pak má víkend, a ten je na oddych, když nemáš děti, máš spoustu času, kdy si můžeš odpočinout. Moje vyražení na skleničku, znamená psychický oddych ale fyzická přítěz. A to se fakt divím, že tohle píšu zrovna já. 
A přesto jak je tento jakýkoli oddych důležitý, tak se vlastně děsím prvního víkendu, kdy Jasmínu nechám u babičky, přes noc. Těším se, že tu zase budu já sama pro sebe a sama s Honzou a budeme jen sami dva spolu. Zároveň, ale nechci. Nechci nechávat Jasmínu babičce, protože zvládnou to? Jasmína jako závislák na mě a Honzovi, nepřitížím jí tím a mé mamce, co když to s ní nebude jednoduchý, protože se jí bude stejskat. Proboha a zvládnu to já? Užiju si víkend sama s Honzou, když budu pořád myslet na to, co Jasmína, co moje mamka, jak to zvládaj. Samozřejmě, že to zvládnou, ale. ALE, já jsem máma a já vím nejlíp, co potřebuje moje Mína, což vůbec není myšlené ve špatném, protože Mínu moje mamka miluje, ale já jsem máma.

No prostě šílený, tohle všechno se ve mě odehrává, vlastně vždycky když potřebuju oddych a vždy když odcházím, přemýšlím, zda mi to za to stojí, i když v hloubi duše vím, že to potřebuju, ale co když nastane situace, kdy Jasmína bude potřebovat mě a já tu nebudu, protože si někde sobecky budu trajdat. Jsem prostě máma, máma na plnej a jsem za tu roli neuvěřitelně vděčná a kolikrát přemýšlím, jestli mám vůbec právo na oddych, příjde čas, kdy mi vyroste a bude všechno pryč. Mám pocit, že mi za těch pár hodin nebo za ten někdy pomyslný víkend s babičkou, co s Jasmínou nebudu něco uteče.

Vlastně je to článek o ničem. Vím, že potřebuji oddych, vím, že i pro Mínu to v určitém období bude oddych ode mě. Vím, že abych byla stoprocentní máma, musím mít někdy i čas sama pro sebe, a poslední dobou mám trochu pocit, že po tom skoro roce trošku padám na hubičku. Především proto, že můj mozek má výpadky, které nemíval a zjišťuju, že můj mozek je mateřsky měkký. :D Je měkký, protože řeší pořád stále dokola ty samé věci. A to jsem přesvědčená o tom, že Jasmínka je hodné miminko, ale i miminko je človék a má své nálady, které schytá maminka.
Ale zároveň jsem šťastná a nezažila jsem, aby něco tak stereotypního jako je mateřství bylo tak krásný. Mína je můj život. Není víc smysluplnějšího než každý den vstávat pro ní, i když bude všechno zase podobný jako včera. 

PS: Vzdávám hold před všemi MATKAMI NA SVĚTĚ. Díky, že existujete, kdo by mě pak, kromě mé mamky a Honzy pochopil? :D

PS2: Omluva pro lidi, který obtěžuju mateřskejma kecama, ale sorry to prostě pochopíte, až budete mít děti. To já ale už zase budu lítat někde po discotekách. :D (Nebudu, já vím, nebudu)

BÝT MATKOU JE DAR, MÍT DÍTĚ JE ZÁZRAK. MOC ZA TO DĚKUJI.