Všechno, co mám na srdci, aneb končí mé mateřství

19.07.2021

Tak a je to tady, Jasmíně v červnu odbili tři roky a to u většiny dětí i u Jasmínky znamená, první vypuštění do světa. V září půjde do školky.

Zbývá nám tedy měsíc a půl. V srpnu Mína cvičí v Axonu, no a už v září šup do školky. Mína půjde do školky s asistentem pedagoga. Někdy jsem i trochu zapochybovala zda jsem to neuspěchala, ale čím dál tím víc mě Mína přesvědčuje o tom, že neuspěchala. Na děti se doslova lepí. Možná si někdo pamatuje, že jsem dřív psala, že se Mína dětí bojí, tak teď je to úplně naopak. Potřebuje kolektiv jako sůl. O každý holčičce, řiká, jak je krásná a jak má krásný šatičky, na děti často sahá a hladí je. Možná je to důkaz toho, že je vychovávaná v naprostý lásce.
Ale jako máma dítěte s handicapem mám strach. Jasmína potřebuje dril. Jakmile se v něčem poleví je to strašně znát.

Například na dovolený jsme byli s Honzou rádi, že v tom dusnu vůbec někam dolezem, na tož se soustředit na chodící Jasmínu a dělat rychlé pohyby, když zakolísá a nebo rovnou spadne. Takže kočár naše záchrana stále, popravdě ani Míně se v tom vedru chodit nechtělo. Nicméně na dovolené jsme opravdu zjistili, jak velká řehole to s Mínou je. Například jen namazání opalovákem byl boj. Ve stoje jí nohy nenamažeš, protože bosky nestojí, takže vleže, když ji chceš namazat tělo, tak posadit, ale nesedí s nohama dopředu takže zvednout nadhodit a posadit do W-sedu. Jako ano, byla by schopna si z lehu sednout do W-sedu, ale nechce se člověku čekat, než to svoje tělo ovládne a nakonec se zřítí z lehátka, protože jeho velikost je na Jasmíny počin z lehu do sedu stále malá. Chození na záchod - znamená nést jí celou cestou v poklusu, aby se nepočůrala, přes celej bazen na druhou stranu. No, mohla bych pokračovat.

Mína se po dovolený tak nějak zrelaxovala, ale až natolik, že jakákoli chůze i za ruku byla ze začátku kňourání a následně pláč, po tom řev.
Každej tenhle "krok zpátky" je pro mě stres, člověk začne přemítat, proč nechce chodit, co se děje. A když jsem ve stresu, začnu přidávat a stane se ze mě nejmíň pětihlavá saň. Vyvrcholilo to tím, že Jasmína kňourala už v autě při příjezdu domů, že nechce chodit.
Druhý den jsem při odchodu z bytu, jako pokaždé Jasmínu opřela o zeď a řekla jí ať vyjde z bytu - následoval řev, chtěla jsem po ní něco nového, většinou jde až na chodbě, když zamknu byt. S plačícím dítětem, který řve, že se jí blbě chodí jsem jí donutila jít bez pomoci. Řvala jak tur, šla jsem za ní, protože Jasmína přes pláč padala a já jí jenom svýma kolenama odšťouchávala do vertikální pozice a nepovolila jsem. No kdyby nás někdo viděl :D, stoprocentně bych byla adept na sociálku. Ale s řevem došla až do auta a přineslo to své ovoce, obrovsky jsem jí pochválila, jak jí to jde, a že to umí a nemusí se bát.
Mína mě chtěla obejmout a já měla slzy v očích, protože po ní dost šlapu, a tak jsem jí to i vysvětlila, že to dělám proto, že jí miluju a chci aby chodila jako my. Řekla jen "budu maminto". A to jsou pak situace, kdy tiše pláču, no někdy i nahlas. Ale vždycky se mi to osvědčilo, Jasmína od té doby zase zkouší chodit, kolikrát se i sama pustí a chce jít sama, ale musí vědět, že je někdo stále u ní a jistí ji. Pochvalama se u nás nešetří. Toť kousek z našeho života, který navazuje na můj strach z nástupu do školky.

Bojím se, že tam Mína zlenivý, že na ní nebudou tak důsledný jako jsem já, a je to opravdu potřeba, protože posadit na vozejk, nenutit jí chodit a nechat jí bejt je to nejjednodušší, co bych mohla udělat. Ale tuhle cestu jsem si pro Jasmínu nevybrala. Bohužel nejsem všemocná a nemůžu být všude. Potřebuju, aby se tam nebáli a nechali ji chodit i samotnou s tím, že ji samozřejmě budou jistit jako my. Modlím se, aby to tak bylo.

Ale abych to nějak celé shrnula. Mateřství s Mínou bylo až na řešení pohybu, opravdu na jedničku, spinkala, papala, usla při jízdě v kočárku, usla když nejel, usla na gauči, usla v posteli, usínala sama, bylo to dítě, co se nevztekalo, co se budilo s úsměvem, co snědlo vše. Bylo to dokonalý. A přesto, že jsem se mnohokrát díky její obrně topila někde u dna a to doslova, mohu říct, že mě to s ní neskutečně bavilo, je to dítě za odměnu, opravdu malý slunce.

Měla jsem jiný mateřství, řešila čas, cvičení, rehabilitace, nemohla chodit tam, kam jiný mámy, protože jsem s Mínou rehabilitovala. Doteď je to omezující, když jdu s Mínou někam sama, musím si zvolit něco, co zvládneme samy dvě, abych jí udělala radost, ale zároveň abych na to fyzicky měla. Návštěva hřiště je pro mě normálně posilování, návštěva zábavních parků, pro mě samotnou s Jasmínou doteď nepřipadá v úvahu.

Ale, kde jí Bůh vzal, jinde přidal. Nesčetně lidí, co Jasmínu znaj mi řeklo, že to je anděl, že je jiná v dobrým slova smyslu, a že tohle všechno má nějakej důvod.
Zrovna tento víkend mě přesvědčila o tom, jak ty děti maj čistý duše. Koukala na letopisy Narnie, co dávali v televizi a my se jí s Honzou snažili vysvětlit, že ta čarodějnice je zlá. Chvíli koukala a pak řekla "Neni, všichni lidi jsou přece hodný." A to je to, co si přejeme všichni, aby naše děti měli tu čest jenom s hodnými. A to je mé asi jediné přání pro první malé velké vypuštění do světa, do školky.

Mína bude mít se školkou pořádně našlapanej program, protože bude stále rehabilitovat v Axonu, akorát až po školce, takže jsem zvědavá jak to bude zvládat, protože to bude pěkná dřina a celodenní zápřah.
Z Míny už je parťák, je s ní sranda a přestože už umí říct svůj názor, vím, že oproti jiným dětem, je prostě totální kliďas a na všem se s ní dá dohodnout, i když neřikám někdy má své výlevy. Bohužel mám dojem, že většinou její pláče a výlevy začínají v situacích, které jsou si něčim podobné a myslím si, že i pro ní je někdy těžký zpracovat fakt, že s ní není něco v pořádku, a že už si to začíná uvědomovat, akorát ještě neumí popsat, proč pláče. Což je pro mě, jako pro mámu těžké.
Ale jinak je Jasmína vděčná, usměvavá holčička s velkou energií a chutí do života. Tak doufám, že mi tu mou čistou dušičku, co jsme si tu doma s Honzou vypiplali v lásce, školka nezkazí.

A to je asi vše, je to taková patlanina všeho, co jsem teď měla na srdci. Tak nám držte dále palce, čeká nás toho ještě hodně, a teď to bude ještě více náročné.

Kapitola miminko je u konce. :( Uteklo to kurevsky (sorry jiný slovo neni) rychle. A bylo to kurevsky (no jo no :D) krásný, a máme před sebou další kapitolu. Holčička jde do školky.

Všem maminkám, co budou 1. září plakat, jak velký krávy a já budu, posílám ťukanec proséčkem na zdraví, a ať se dětem ve světě líbí. :)

S láskou Mína a Mína

PS: Nejhorší bude to vstávání. My totiž s Jasmínou vstáváme až po deváté, skoro celé tři roky. Se poseru.