První dny doma

Odjezd z porodnice a příjezd domu jsem si představovala ještě než jsem otěhotněla, zajímalo mě jaký budu mít pocity a těšila jsem se na to. Jak to člověk vidí v těch filmech má pocit, že k tomu bude hrát šťastná hudba a všichni se na sebe u titulků budou usmívat a zamačkávat slzu.

Hudba nám k tomu nehrála, dokonce se na nás nikdo neusmíval. Nevím přesně proč, ale nemohli jsme Jasmínku zapnout do vajíčka, manipulace s takhle malinkým miminkem je šílená, navíc novorozenecká vložka byla asi pro půlroční novorozeňata.
Schody jsem scházela po jednom, protože se sešitým tělem se to snadno za 5 dní zapomene. Mastný vlasy v culíku, celá taková nechutně nemocniční, tak jsme se ani nevyfotili. Následně jsem se třídveřovým Peugeotem 206 sáčkovala dozadu k Jasmínce, to je dost krkolomný i bez císaře na pupíku, ale zvládla jsem to. Obdivuju holky, který rodí v zimě, byla jsem ráda, že si můžu vzít jenom šaty a neřešit žádný džíny.

Přijeli jsme domu, Honza tu uklidil, a připravil přebalovací pult, kam mi dal plenky a mastičky a ostatní, protože to jsem nestihla udělat. A připravil tu košík pro Jasmínku, ve kterém byli šperky od Pandory za Jasmínku. Bylo to hezký, nevrátila jsem se do nějakýho výbuchu a vše už bylo připravené pro tu naší krásku. Honza je prostě skvělej. :)
První věc - předat dítě Honzovi a jít se konečně pořádně vykoupat, po císaři jsem byla fakt strašně pomalá, takže jsem z toho byl nervozní, jak všechno budu dělat až budu sama doma.
Vyfotili jsme nějaký hezký fotky Jasmínky na památku a lehli si všichni do postele. Honza usnul, Jasmína spala a já jsem spát nechtěla, protože jsem si ten den chtěla užít a pamatovat si ho, i když jsem byla fakt unavená. Byla to krásná neděle a za nedělí následuje pondělí. A v pondělí šel Honza do práce.
V pondělí za mnou přijel můj brácha, abych tu nebyla sama a řekl mi, že je tu zbytečně, že Jasmína pořád spí a já to všecko zvládám. :D Odjel si koupit boty, přivezl oběd a prokecali jsme vlastně celý den.

První noci se Jasmínka budila po 3 hodinách na kojení, jediný co si pamatuju bylo to, že jsem se v noci bolestí po císaři prostě sama nemohla zvednout, prostě to nešlo, takže jsem musela budit Honzu ať mě zvedne. Pořád jsem se převalovala a ten spánek taky nestál za nic, protože mě to v jakýkoli poloze bolelo, a spát na zádech je hrůza.
Jasmínka byla celkem spící dítě, a když nespala v noci převzal to Honza a utěšoval. A já jsem se pak držela věty "Spi, když spí dítě." Takže jsem přes den dospávala s Jasmínkou.

První dny jsou asi u každého v rámci kontrol u doktorek a běhání po úřadech. Na VZP jsem byla 3x za šestinedělí, v dnešní době internetu je to dost úsměvné. 
Jinak byly první dny úplně v pohodě a v klidu, Jasmína prospívala na váze, spinkala, papala, spinkala a kakala. 

S Honzou jsme se s tím moc nepárali. Když byl Jasmínce týden byli jsme ji koupit oblečky v obchoďáku. Všechno, co jsem měla jsem měla ve velikosti 62-68, takže ji všechno bylo fakt velké. Když jí bylo 14 dní, jeli jsme do Roudnice pro nové auto, a o víkendech jezdili na výlety.
Takže plnohodnotný život, žádný sedění doma na zadku a čekání na konec šestinedělí. Cítila jsem se na to já, a Jasmínka zvládala v klidu, takže jsme neviděli problém. Pro mě tohle byla velká potřebná relaxace po plenách, kojení, mlíku, krkání a posteli ve který jsme se s Jasmínou pořád váleli, prostě po tomhle jednom velkým kolotoči. Bylo strašně super uvědomit si, že není třeba se něčeho bát i s takhle malým miminkem. Když se nebojí rodič, nebojí se dítě.

Bála jsem se poporodní deprese, pocitů, že nic nebude jako dřív. Nic takového mě nepotkalo, celé šestinedělí jsem naopak byla plná štěstí, lásky, harmonie. Asi jsem v mým životě neměla větší dávku nejkrásnějších emocí pohromadě. Myslím si, že je to celé dost přeceňované, všechny holky, co jsou poprvé těhotné vidí dva strašáky SPÁNEK, ŠESTINEDĚLÍ, nemyslím si, že je to něco, co by mělo být tak hrozně moc probírané. Než si máma a dítě na sebe zvyknou, trvá to, ale trvá to mnohem déle, ale zároveň ten koloběh je tak lehkej, že se zvyká rychle a snadno, a na to málo se pak přibalujou nový a nový věci. Spíš bych řekla, že existuje něco jako další trimestr po porodu. První tři měsíce jsou obecně náročné a pro mě teda byli náročné, to můžu zpětně říct. Ale utíká to strašně rychle a matky často zapomínají. :)