Půl roku

Půl roku. Je to přesně půl roku, co jsem tu běhala s břichem a smála se, že to nejsou kontrakce. Je to půl roku, co byl strašně krásnej slunečnej den. Je to půl roku, co jsem si připadala těžší než slon. Je to půl roku, co se mi změnil život. Je to půl roku, co jsem zažila ten nekrásnější den na světě. Je to půl roku, co jsi na světě Jasmínko!

Nedávno jsem si prohlížela a při tom promazávala fotky na telefonu. Rozbrečely mě ty fotky, kde si byla tak malinká. Když jsem s Tebou každý den, tu změnu nemůžu vidět, ale když se kouknu na fotky vidím malinké miminko, a teď už jsi velká slečna. Vzpomněla jsem si, jak jsem se snažila si každičkou vteřinu, minutu a každičký den zapamatovat a nezapomenout. Jenže to nejde, je to nadlidský výkon. Každý den je vlastně stejný, kojit, krkat, přebalovat. I když jsem vůbec nedodržovala šestinedělí a pořád někde lítala, příjde mi, že se mi to celé slilo a vůbec nic si nepamatuju. Jsem šťastná, že žijeme v téhle době a já díky tomu mám spoustu momentů, které se tak rychle zapomínají a můžu se na ně pořád dokola koukat.
Najednou už si tak veliká, máš veliký oči a velký tváře. Nosíš velikost 68 někdy i 74. Už tě skoro neunesu, když tu s Tebou na rukách lítám z pokoje do pokoje a dělám krávoviny jen, aby si se smála.
Co se za pár měsíců všechno změní. Z kuličky, co skoro neotevřela očka, je okatá holčička, co už není tak zranitelná. Co se umí pořádně vztekat, ale zároveň se smát, co krásně reaguje na to, co jí říkám. Co se směje když tu s ní tancuju po pokoji a zpívám, protože to jsem dělala i v těhotenství a i když si byla ta malá kulička.

Někdy tu večer sedím a mám pocit, že jsem selhala, protože jsi ten den zrovna celej den plakala, nechtěla si jíst, nic Tě nebavilo. Mám pocit, že něco dělám špatně, že jsem něco někdy udělala špatně. Pořád si to všechno přehrávám a říkám si, co příště udělám jinak, co zkusím, aby si neplakala. V těchto chvílích jsem zoufalá a ty přitom spíš, jak andílek vedle v pokojíčku v postýlce a nic Tě netrápí. S tímhle se asi setká každá máma, a jsou to jedny z těch šílenejch chvil v mateřství, kdy mám pocit, že asi nejsem dobrá máma. Do toho cvičíme vojtovku a mě to ničí, ale s tátou se oba moc snažíme, aby to bylo rychlý a efektivní.

Těším se až tu polezeš, až se poprvé posadíš, postavíš a začneš chodit, až poprvé řekneš máma a ne jenom blábláblá tátátátátátá, co řikáš teď. :D Ale zároveň by to mohlo být tak 5x pomalejší, nebo by mozek mohl mít ultrasuper paměť mateřství, kde by se každej den schoval do složky.

Je mi smutno z toho, jak ten čas letí. Prosím zastavte ho někdo. Už chápu proč maj lidi víc dětí. Chtějí to zažít znova, připomenout si ty pocity štěstí, jenom kvůli tomu se připravit o svůj poslední malý kousek svobody, co nechalo první dítě. To špatný člověk v tomhle případě zapomene hned. Mateřství je zvláštní, ale krásný. Učím se. Učím se být máma a to už půl roku. 
Fakt jsem nevěděla, že to takhle letí. Asi budeš mít někdy sourozence Jasmíno. :D A i když je to někdy náročný a strašně těžký, ALE co víc může být než tvořit další život. Nalévat do prázdné nádoby kousek ze sebe. 
Miluju čuchat Ti k hlavičce a vdechovat do nosu tvoje minivlásky. Achjo :) Půl roku za námi. Nechápu, včera jsem rodila.
Troška nostalgie.
Ukápla slza.
Končím. ........................a jdu si počuchat k Jasmínce.