Spánková apnoe

Bylo to to nejhorší, co jsem doposud zažila. Byly to šílený vteřiny a minuty mýho života. Bylo to strašný. Jasmínka spinká v nemocnici v postýlce. ↓

Jasmíně byli skoro tři měsíce. Bylo to pondělí a pamatuju si, že Jasmína celkem dlouho dopoledne spala. Jasmína spí dost v noci, takže přes den tomu moc nedá. Využila jsem toho a uklidila celý byt. Pamatuju si, že se Jasmínka ten den celá pokakala. Hovna až na hlavě. :D Doslova.
Asi kolem jedné po kojení, začala zase usínat. Byla v lehátku, lehla jsem si na postel tak, abych na ní mohla koukat. Spinkala v lehátku. Zvedla jsem hlavu, koukla na ní a delší dobu se jí nehýbal hrudníček. Vždycky když mi přišlo, že nedýchá, sáhla jsem na ní a Mína se vždycky pohnula nebo začala dudat. Sáhla jsem na ní a nic. Zatlačila jsem jí na břicho a nic. Pérovala jsem ji rukou na břiše a nic. Nezačala dudat, nenadechla se, nehejbla se. Okamžitě jsem ji zvedla, spadla jí hlava a nic. Hystericky jsem s ní zatřásla a otevřela oči, nadechla se a v obličeji byla modrá. Položila jsem ji na postel a koukala na ní. Jasmína byla vzhůru a normálně dýchala, ale já skoro nedejchala. 
Zavolala jsem Honzovi a rozbrečela jsem se a řekla, co se stalo. Řekl mi, že jestli dýchá ať sednu do auta a jedu k doktorce.

Jasmínu jsem dala do kočáru, rychle jsem se oblékla a všimla jsem si, že zase nedejchá. Zvedla jsem ji z kočáru a zase jí padala hlava. Hystericky jsem volala Honzovi, že nemůžu jet. Honza zavolal záchranku. Byla jsem vyklepaná jediný, co jsem si říkala bylo dýchej a ať už jsou tady. Záchranka zavolala mě a byla se mnou celou dobu na telefonu, celou dobu už Jasmínka normálně dýchala a čas od času se usmála. 
Sanitka tu byla fakt rychle a přijelo jich hrozně moc. Mínu napojili, změřili srdce, do toho přijel bleskurychle Honza. Naložili nás do sanitky a odvezli do Krče. V Krči udělali Jasmínce EKG, vzali ji krev, přišla paní doktorka z neurologie. Pan doktor nás vyděsil epilepsií, paní doktorka to vyvrátila. Bylo to šílený, Jasmína byla unavená, pořád plakala. A my vůbec nevěděli, já byla strašně vystresovaná a chtělo se mi strašně brečet. Řekli, že se zatím na nic nepřišlo, ale domů nás pustit nechtějí. V Krči nebylo místo, tak nás erzeta převezla na Vinohrady. 

Zase v nemocnici. Přišlo mi, že jsme se nedávno vrátili z porodnice a už zase, nesnáším být v nemocnici. Vzali mi Jasmínu a brali jí krev, slyšela jsem ji plakat asi 10 minut v kuse. Přijel za náma Honza. Chtěla jsem domu se zdravou Jasmínou. Chtěla jsem být doma. Bylo mi hrozně. Pořád se mi to přehrávalo, měla jsem strach. Zároveň jsem byla ráda, že jsme v nemocnici, že mi pomůžou kdyby náhodou něco.
Noc byla hrozná, zase po mě chtěli kojení a vážení Jasmíny po 3 hodinách. Já jsem Jasmínu v noci na kojení nebudila, pokud měla hlad vzbudila se sama. Sestrám se to nelíbilo, tak jsem ji nakonec pak asi po 5ti hodinách vzbudila, abych měla klid. Byla po celým trápení za celý den, strašně unavená a spinkala jak andílek. Měla jsem tam spolubydlící asi s 3tydenním chlapečkem, který měl antibiotika. Obdivovala jsem jí, jak to tam zvládá. Já byla na pokraji a moc jsem nespala a pořád kontrolovala monitor dechu.

Ráno nás poslali na EKG, krev byla v pořádku. Přijel Honza a řekli nám, že nás pustí domů. Nevěděli, co se stalo, protože veškerý výsledky až na nějakou miniodchylku na EKG měla v pořádku. Konečný verdikt byl spánková apnoe.

Spánková apnoe je vynechání dechu. Honza mi pak řekl, že to mívám v noci taky, a já si pak uvědomila, že moje mamka to má taky. Vždycky když jsem vedle ní spala, když byl táta pryč, úplně mě to děsilo.

Od té doby jsem nic podobnýho nepozorovala. Asi před dvěma týdny jsme byly na kardiologii, kde bylo vše v pořádku. Příští týden nás čeká neurologie a pak se uvidí, co dál. Nejspíš budeme cvičit, protože se prohýbá, když se chce otočit a neotvírá ručičky, tak jak by měla. Poslední tří týdny s Jasmínou cvičím a klubíčkuju a vidím docela pokrok, tak snad nás nečeká Vojtova metoda. A i kdyby, Jasmíně to pomůže.

Sestřičky na Vinohradech byly strašně hodný. Byla jsem navíc fakt ráda, že Honza tam může být s námi od rána do večera a návštěvy nebyli nijak časově omezené, což v porodnici byly.
Trvalo mi dlouho než jsem se dostala k tomu napsat to. Byl to šílenej zážitek a šílenej strach, to si dokáže představit asi každá máma. Teď už vím a věřím, že vše bude v pohodě. Být doma, být zdravý, být spolu. To je to nejdůležitější. Často na to sama zapomínám. Když si na to vzpomenu, vím, že někdy řeším krávoviny. Tak se pojďme snažit neřešit sračky a vážit si těch nejdůležitějších věcí, které jsou mnohdy opomíjené. Já jsem totiž strašnej řešitel naprosto všech zbytečností. A tyhle chvíle, kdy má člověk tak velký strach je potřeba si to uvědomit. Nedokážu si představit, že by se tý mojí malinký držtičce něco stalo. 
Vážím si toho, že mám to, co mám. Vážím si toho kde a s kým teď jsem. Vážím si toho, že mám kolem sebe tak málo lidí, ale tak moc důležitých lidí. Ty lidi miluju a miluju svou dceru. Tohle a zdraví je nenahraditelné.

Tady už čekáme na propouštěcí zprávu. Tohle jsou jediné fotky z nemocnice. Tyhle dvě. Tam fakt není, co fotit. ↓