Jaký to bylo v porodnici?

Tuhle krásnou kytici jsem dostala od Honzy. Bylo strašně krásný vidět ho, jak na mě čeká a stojí tam s těmahle krásnejma kytičkama, měl takovou zvláštní pokoru v očích. Je hezký vědět, že si muž v takových chvílích ženy váží a cítí obrovskou radost. ↓

Když mě převáželi z JIP na oddělení šestinedělí, žádala jsem o nadstandart. Vlastně Honza to hlásil pořád všem sestřičkám už od chvíle, kdy jsem byla na sále.
O nadstandart, má zájem hodně rodiček, takže žádný nebyl volný, nebo nebyl alespoň volný žádný, kam by mě mohli dát po císařském řezu. Co jsem pochopila byl volný nadstandart pro ženy po přirozeném porodu a podle pravidel mě tam nesměli dát. 
Nejdříve mě vezli na pokoj, kde už byli asi 3 holky s miminkama, nakonec mě dali na pokoj, kde jsem byla sama, ale jen jeden den, druhý den mi přivezli spolubydlící.
Při mé smůle jsem chytla zrovna oddělení, kde bylo hororový vybavení - doslova. :D Postel vypadala, že asi viděla i seskok Šemíka. Normálně by mi to bylo asi jedno ale po dvou dnech, jsem se nemohla dosápat na postel. Byla jsem v pořadníku na nadstandart, tak jsem doufala, že se uvolní.

První dva dny po císaři jsem nemohla chodit rovně, protože mě to táhlo a bolelo, takže jsem spíš cupitala a chodila jsem ohnuta, byl to asi vtipnej pohled. V pátek už mi dali Jasmínu do "mé péče" a já měla, co dělat abych ji stihla přebalit než se mi začne hroutit tělo bolestí. Při větší námaze jsem se začala potit, musela jsem přešlapovat, abych si ulevila od bolesti a okamžitě jsem si musela sednout, což někdy prostě nebylo možný.
Moje postel se dala nastavit pouze ručně. Nastavila mi ji sestra, hned první den, a od té doby jsem ji tak nechala, protože bych ji sama předělat nezvládla. Když jsem si lehala plech co jsem měla mírně zvednutý, abych ležela v polosedu, se vždycky prohnul a vydal obrovskou ránu. Myslím si, že bych asi byla vyřízená i za normálních okolností, ale po císaři mi tohle přišlo šílený. Vylézt na postel bylo jak vylézt na Mount Everest, a nedejbože Jasmínka začala plakat, tak se zas zvednout a slézt mi někdy trvalo 5-10 minut, a to je sakra hodně když tam pláče miminko, a hned vedle spí holka a další miminko, a prostě je nechceš vzbudit. 

Poslední noc v porodnici jsem se poprvé rozbrečela a už se strašně těšila domů.
Jasmínce se zalíbilo kojení a rozhodla se, že pokud nebude papat, bude plakat. Dudlíky jsem měla jenom velké a ty se jí dudat nechtělo. Měla jsem ji vedle sebe na posteli v zavinovačce a Jasmína dudala můj malíček, vždycky, když to vypadalo, že spí, snažila jsem se ji opatrně přenést do postýlky, což v mým stavu nešlo, ale i když se podařilo, nebyl tam malíček a začal řev. Byla jsem dost vyřízená, protože maminka se mnou na pokoji klidně spala a její syn taky a já se je snažila nevzbudit. Do toho všeho se mi fakt dost chtělo čůrat a já jsem si nemohla dovolit odejít z pokoje, protože Mína bez mého malíčku plakala. Vzít ji  sebou a dát ji na chvilku sestrám taky nebyl dobrej nápad, protože to byla cesta přes celé oddělení a vézt ji v té postýlce s mou rychlostí shrbeného cupitání by znamenalo, že by její řev vzbudil, nejen maminku z našeho pokoje ale všechny maminky v porodnici. Navíc jsem od porodu za 4 dny naspala asi 10 hodin a už jsem byla šíleně unavená.
Zvoneček na sesternu na pokoji nebyl, i kdyby tam byl vypadal by asi jako zvoneček, kterým zvoní Ježíšek, že už nadělil dárečky. :D A vážně udržet moč po císařským řezu je samo o sobě náročná činnost. Do toho všeho mě dost katastrofálně boleli prsa, zřejmě nebyli zvyklý na mlíko. Takže jsem byla jeden velkej vystresovanej nerv ve 2 v noci, brečela jsem, seděla na posteli, jednu ruku u Jasmíny v puse a druhou jsem si masírovala prsa. Tuhle noc jsem spala s přestávkama asi 2,5 hodiny. Spala bych asi déle ale v 6:00 začíná oddělení žít a chodí všemožný vizity a doktoři a injekce a sestry a uklízečky a paní s jídlem a paní bez jídla a všichni. A ještě se musí dodržovat 3 hodinové intervaly kojení, takže když už jsem zabrala, tak za pul hodiny jsem musela přebalit, zvážit, nakojit a zvážit, malíček, uspat, přesunout, řev....2 hodiny v čudu, usínám pul hodiny a za pul hodiny znova, do toho řešení otázky, jak si dojít na záchod a nenarážet prsama o vše, co bylo v jejich výši. :D

Po tomhle jsem si řekla, že by asi bylo mnohem lepší být na nadstandartu, za prvé bych tam měla Honzu, za druhé záchod hned na pokoji, za třetí bych nebudila nikoho dalšího. Dala bych celou lahev mýho mateřského mlíka za to, aby mi dali ten volnej nadstandart, kam mě dát nemohli, protože jsem byla po císaři a prý byl daleko od sesterny. Protože tohle pro mě byl fakt očistec, i kdybych měla být kilometr od sesterny, to důležité bych měla při ruce - záchod, Honzu, prsa. 
Nadstandart mi nabídla sestra v sobotu odpoledne, v neděli ráno jsem šla domu. Nevzala jsem ho, protože stál tuším 2900kč na noc, a na tu jednu noc už mi to přišlo zbytečné, kdybych věděla, co mě čeká, vzala bych ho.

Co vím, tak v Podolí jsou samozřejmě i oddělení lépe a moderně vybavené, ale to bych nebyla já, abych neměla, co vyprávět. Co se týká personálu - byla jsem nadmíru spokojená. Žila jsem v domnění, že to bude hrůza, a že budou zlý asi z vyprávění mamky a její generace. Ale s
estry jak dětské tak pro nás dospělé byly úžasný ženský, s kterýma si člověk mohl normálně popovídat, byly milý, příjemný a strašně hodný. Za to jim DĚKUJI. Takže hororový bylo jen vybavení a můj vzhled. Ostatní bylo v pohodě. 
Nevím na co jsem si do porodnice brala hřeben, šampon, a řasenku, měla jsem si radši vzít nočník, nějaky ultra malý šidítko, a segway.