Vánoce

 Naše první společné rodinné Vánoce. 

Vánoce jsou pro mě něco, co jsem ani nevěděla jestli mám ráda. Když jsem byla dítě samozřejmě jsem je milovala, těšila se na dárky, milovala jsem stromeček, světýlka, atmosféru. Když mi bylo 10 zemřela mi před Vánoci babička, a možná i tím, že už jsem neměla mladší sourozence, a já už taky nebyla tak malinká, tak nějak se to všechno hezký vytratilo. I když ve mě ta atmosféra pořád byla, už to nebylo ono. Časem se mi těšení a moje atmosféra vracela, ale pořád to nebylo ono. Loni to už vůbec nebylo ono, ale LETOS to bylo nejkrásnější.
Od smrti babičky jezdíme každé Vánoce na chalupu za dědou na večeři, aby nebyl sám. Do Prahy se mu za námi nechce, tak alespoň večeři u něj. Pak jsme vždy jeli do Prahy k rodičům rozdat si dárky a poslední léta do hospody k Čertíkovi na pivo, panáky, víno - klasika, pořádně toho Ježicha zapít.
Letos to bylo vlastně podobné, ale nějak o mnoho hezčí. Tak jdu na to.

Honza je velký milovník a vánoční nadšenec, takže obrovskej živej stromek, františky, všude světýlka, atmoška, jak vyšitá. Nechala jsem se do tohodle vánočního těšení a šílenství vtáhnout. To, jak jsme zdobili, vezli stromek, to mám všechno na Instagramu, ale štědrý den jsem vynechala, nechtělo se mi to "naše" sdílet a trávit čas na mobilu, užívala jsem si to. Zvládli jsme i poměrně rychle a nenáročně upéct cukroví, no ve dvou se to rychleji a příjemněji dělá.
Strašně jsme se s Honzou těšili, nejdřív jsme se vzájemně hecovali, kdy ozdobíme stromek, nakonec jsme ho ozdobili 12.prosince, aby trochu vydržel a neuschnul, mohli jsme vydržet dýl, ale to už fakt nešlo. Oba dva jsme měli každý svůj adventní kalendář a každej den si připomínali kolik ještě dní, já jsem se ještě z Honzy snažila tahat, co mi koupil za dárky. Jsem nedočkavec, mám to po mamce, ta vždycky cokoli koupí musí hned dotyčnému ukázat, co koupila. Taky jsem chtěla Honzovi dát předvánoční dáreček, řekl mi tvrdě, že nechce. :D Doma nám svítili světýlka a stromeček, voněl františek, běžel Sám Doma, Láska Nebeská a všechny filmy, který nám navodili atmosféru, občasně hrály koledy, buď z PC nebo z gramofonu a užívali jsme si předvánoční čas.
Poslední týden byl dlouhej, už jsme se nemohli dočkat. No a najednou jsme se probudili a Honza v posteli hned po probuzení řekl "dneska jsou Vánoce." Najednou jsem cejtila tu atmosféru, Jasmínka už povídala v postýlce, tak jsem za ní šla a cítila jsem se šťastná za to, že je oba dva mám, a že to je tak jak to je. Ráno jsem trochu nervozně připravovala stůl, krájela ananas, loupala pomelo, aby večer bylo vše připravené, ještě jsem rychle vyluxovala. Jasmínka svůj den taky měla dobře naplánovaný, takže jsme si s ní stihli ještě dvakrát zacvičit, dát jí obídek a jeli jsme na chalupu za dědou.
Chvilku po jedné jsme přijeli za dědou, kde jsme se sešli i s mou mamkou, tátou a bráchou a všema pejskama Mašlí, Midlinkou a Aretkou. Trošku jsem se bála, jak bude Jasmína naladěná, týden před Vánoci byla dost protivná, a dost plakala, teď zpětně to přisuzuju stesku po Honzovi, protože byl skoro každý den do večera v práci a Jasmína asi byla nervozní, že ho neviděla dva dny za sebou. Jasmína byla dokonalá, smála se a byla příjemně naladěná stejně jako my. S dědou jsme si dali slavnostní štědrou obědovečeři, Jasmína mlíko, předali jsme dědovi dárečky, děda nám pytel toaleťáků :D a jeli jsme domu.

Přijeli jsme s Honzou domu, zacvičili jsme si s Jasmínkou a čekali, až dorazí brácha s mamkou a tátou za námi z chalupy. Zapálili jsme náš virtuální krb na obrazovku TV, pustili koledy, udělali kafe, rozlili pití, nealko i bublinky  a všichni jsme se usadili. Pustili jsme si lodičky (svíčky ve skořápkách) u toho jsme se každej tak hezky zasekli a bylo to strašně roztomilý. Jasmíně se to strašně líbilo. Vtipný bylo, že nejdřív se spojila moje, Honzy a Jasmíny lodička, pak mamky s tátou, a bráchy loďka plula sama. Nakonec se naše lodičky všechny spojily a plavaly spolu. Pak jsme se všichni přesunuli vedle, Honza naježil, zapálil prskavky, zazvonil na zvoneček ze Staromáku, a my dělali klasický "jéééé, Ježíšek přišel". No a pak začalo šílenství rozdávání a rozbalování dárku, Jasmína si svoje dárky pečlivě ožužlala v puse a bylo vidět, že jí to zajímá. Velký strom, hodně lidí, hodně dárků. No a já jsem byla hodná dostala jsem opravdu, hodně dárků a fakt krásnejch dárků, takže já si opravdu připadala jako dítě. I když od mamky jsem věděla, co od ní a od táty dostanu. :D Honza si to držel v tajemství, takže i překvapení tam bylo.  Po rozbalování dárků, jsme šli vykoupat, narkmit a dát spát Jasmínku.
No a my jsme klasicky, začali hrát hru, co dostal brácha od mamky. Byla to taková hra se slovy s bombou, která tiká v ruce. Něco pro nás, dost jsme se zasmáli. Táta nás pozoroval z povzdálí, ten s námi nikdy žádnou hru nehraje. :) Je to tichý pozorovatel, a vždycky se nám směje, nám teda moc ne, spíš mojí mamce. Mamce totiž strašně jdou hry ze slovy a vymýšlí nový slova, který neexistujou a myslí si, že my ji to prominem. :D 
Až na to, že tátovi ten den nebylo dobře, protože mu týden před Vánoci, podrazili psi na chalupě nohy a praštil se do hlavy o zem, to byl krásný den. Mělo to najednou takovej zvláštní náboj. Bylo to tím, že nás bylo hodně, že tu najednou byla Jasmínka, i když z toho nic neměla, je krásný vidět, jak moc to dokáže všechno ozvláštnit. Přesně takhle jsem si to představovala, těším se až příští rok Jasmínka bude rozbalovat sama a bude z toho mít zase o kousek víc než letos. Vánoce s rodinou a s dítětem jsou opravdu krásný. Večer jsme si s Honzou řekli no a je po prdeli. No a bylo, celej měsíc a půl těšení, zdobení, světýlek, byl fuč, jediný, co mě těší, že za rok znovu. :)

Druhý den jsme objížděli, Honzovi rodiče a prarodiče. Jasmínka ten den onemocnila, nejspíš to chytla od Honzy, kterej v pátek přišel z práce a večer už mu nebylo dobře. Jediná já nemocná nebyla. Teď už jsem z půlky taky. I tak to bylo všechno hrozně hezký. 

Naše Vánoce nejsou a nebyli ničím zvláštní, ale pro mě moc znamenali. Jsem ráda, že mám po boku takovýho milovníka Vánoc, chlapa kterej je ten hnací motor, abysme si to udělali hezký, já jsem kolikrát taková líná a potřebuji dokopnout. Tak Honza mě letos opravdu nakopl, a já už se nemůžu dočkat příštích Vánoc. Vážím si toho, že jsme vše dělali spolu, cukroví, stromeček, výzdobu, že jsme tady po večerech vyráběli vánoční ozdoby a byli spolu. Jsem ráda, že nemáme rozdělený ty kup stromek, já udělám cukroví a podobně. Užili jsme si to všichni spolu, celý předvánoční čas a Vánoce a to je opravdu krása, až se mi z toho teď chce brečet. Možná tohle byl můj životní cíl, možná tohle je pro mě ta dospělost. Mít svou vlastní rodinu a být s ní, a nakonec i s našima a bráchou a pejskama. Díky za to, že Vás mám rodino moje.