Vojtova metoda - co si o ní myslím já

 Vojtova metoda. Každý rodič jí v dnešní době asi zná, někdo míň, někdo víc. Hned na úvod radši napíšu, že nejsem doktor, neurolog, fyzioterapeut a nikdo, kdo má diplom a může pomáhat a léčit lidi. Jsem pouze máma, která se snaží pro své dítě udělat to nejlepší. 

Když byli Jasmíně asi 4 měsíce všimla jsem si, že se prohýbá, aby se mohla otočit. Někdy ještě mívala lekací reflex. Pediatrička nás kvůli spánkové apnoe poslala na vyšetření na neurologii a kardiologii. Na neurologii jsem byla objednaná ale až za měsíc, dřív termín neměli. Měsíc je ale v životě tak malého miminka celkem dlouhá doba, jenže jsme měli doporučení na danou neurologii, tak nám nezbývalo nic než čekat. 
Na neurologii nám paní doktorka řekla, že nás pošle na rehabilitace. Trošku mě štve, že až po tom, co jsem se zeptala zda se jedná o vojtovu metodu mi řekla, že ano, že Jasmína to opravdu potřebuje. 
Do rehabilitačního centra jsme byli objednaný až za dalších 14 dní, s tím, že první návštěva se týkala hlavně handlingu, jak má Mína správně pást a jak ji máme nosit. Další návštěvu už jsme začali první reflexní cvik a hned večer po návštěve Jasmína měla horečky. Týden jsme necvičili, protože Jasmínka měla šestou nemoc, kterou dle mého chytla v rehabilitačním centru, protože neměla kde jinde. Trvalo tedy 2 měsíce než jsme se přes neurologii, rehabilitační centrum a nemoc dostali k pravidelnému cvičení. Za ty dva měsíce se Jasmínce zase vrátili pěstičky a hýbání nebylo moc slavný, čas od času se otočila na bok správně, takže jsem si řikala, že vojtovka určitě pomůže, protože Jasmínka to někde v hlavičce má, ale skoro to nepoužívá.

První cvik jsme měli tlačit těsně pod prsem na žebra. U fyzio jsem tlačila takovou silou, že jsem to za boha nemohla sama doma udělat, takovou sílu jsem prostě neměla. Z toho jsem si vyvodila, že když tlačím svou vší silou a i to je málo, že není možný, aby to to moje miminko nebolelo. To by prostě bolelo i mě. Navíc jsem amatér, nemám žádný certifikát a nevěděla jsem zda to vůbec dělám správně. Nicméně jsem s Jasmínou cvičila 4x denně, bylo to to jediný, co jsem mohla dělat a něco tím změnit. Zanedlouho jsme přibrali další cvik na otáčení, díkybohu už to nebylo o síle a Jasmínka ho cvičila správně, ale zase z něj měla modřiny. Paní fyzioterapeutka mi řekla, že bych měla cvičit 5x denně, klidně i místo procházky, být prostě doma a cvičit. Cvičit 5x denně je opravdu síla, nesmí se cvičit logicky po jídle, dítě také někdy spí, a 5x denně cvičit znamená opravdu nechodit nikam a 5x denně dítě vzít a rozbrečet ho, co rozbrečet rozeřvat, pak utišit a za chvíli zase svléknout a znova dokola. Zvládla jsem asi 2 dny cvičit pětkrát. Navíc jsem se dozvěděla od jiné fyzioterapeutky v centru, že je vědecky dokázáno že stačí cvičit pouze 4x a má to ten nejlepší efekt. Tak každej řiká něco jinýho a teď komu věřit.

O Vánocích jsme stíhali cvičit 3x a pak Jasmína měla velkou rýmu tak jsme asi tři dny necvičili a s Honzou se nám zdálo, že dělá pokroky. Po Vánocích se Jasmínka začala otáčet na oba dva boky, což byl pro nás velký pokrok. Také jsme přibrali další reflexní cvik na plazení, cvičilo se to na bříšku, od té doby Jasmína nechtěla být na břichu. Na břichu tomu nikdy moc nedala, ale od té doby, co jsme pravidelně začali cvičit tento cvik, nechtěla být na břichu vůbec, přestala podsouvat nohy pod sebe a místo pokroků jakoby stagnovala. Stávalo se i to, že se Mína vzbudila, hezky se hýbala, a já jí svlékla zacvičila jsem si s ní, a nic, Jasmína propnutá, měla zase sevřený pěsti, a dobrá nálada někde v háji. Po očkování, které bylo prvním očkování se přestala otáčet na boky a jako bychom byli zase na začátku, s tím rozdílem, že teď už alespoň normálně otevírala pěstičky.

Psychicky jsem na tom nebyla vůbec dobře, celý cvičení mě dohánělo k šílenství. Neustále jsem každý den kontrolovala, jestli Jasmína dělá pokroky, co dělá správně, co dělá špatně. Když byl den, kdy se nehýbala, propadala jsem depresi, měla jsem strach, co s ní je, kde je chyba. Nepřišlo mi, že by na tom byla tak špatně, aby vojtovka, kterou svědomitě pravidelně cvičím, pomáhala tak pomalu a málo. Ztrácela jsem motivaci. Když byl den, co se hýbala měla jsem radost a říkala si, že to pomáhá. Získala jsem motivaci. Tyhle pocity ustavičně celý dva měsíce, pořád se střídaly a já pořád nebyla přesvědčená o tom, jestli vojtova metoda je ta správná cesta.  Několikrát jsem to chtěla vzdát, ale pořád to bylo to jediný, co jsem mohla dělat. Mimo to, že Jasmínu nemohl hlídat nikdo jiný než já a Honza, protože jsme byli jediný, kdo uměl cvičit. A taky to, že já jsem při každým odchodu z bytu počítala, kdy asi tak Jasmína bude spát a jíst, kdy se vrátím, a kolikrát si stihnu zacvičit. Neumím se úplně srovnávat s těmahle událostma, byla jsem smutná z toho, jak moc jsem se těšila, že si mateřství budu užívat, že budu šťastná za každý její pokrok, který bude dělat stejně jako všechny zdravý děti. 

Návštěvy v rehabilitačním centru jsou nic moc. Připadá mi to jako na běžícím páse. Svléknout dítě, začít cvičit s tím, že fyzio opravuje moje chyby. Na rehabilitace máme paní ředitelku centra, je to znát, je zaneprázdněná i jinými věcmi okolo celého centra a zaměstnanců a má toho hodně, jelikož je centrum v rekonstrukci. To bych nebyla já, aby něco nebylo v pořádku. Několikrát jsem čekala, protože zrovna musela architektovi ukázat objekt, telefonovala  a tak dále. Často se stává, že telefonuje i v průběhu toho, co já držím řvoucí Jasmínu v poloze. Když jsem se snažila říct mé obavy a mé pocity, paní doktorka neodpovídá. Když se jí na něco zeptám, odpoví tak, že má otázka zůstává nezodpovězená. Všechno je to takový honem šup, vaše pocity mě nezajímají, musíte cvičit, hlavně cvičte, je to vážný, nashledanou. Někomu to třeba vyhovuje, mě rozhodně ne. Psychická podpora by možná byla na místě, rozhodně nejsem první maminka, co z toho má nervy a Jasmína není první dítě, na který to nezabírá. Přístup k miminku naprosto nulovej. Na to, že tam chodíš "mučit" svoje milované dítě jsem čekala víc. Co jsem viděla na chodbě tak u jiných fyzioterapeutek je přístup k dětem a maminkám lepší. Za dva měsíce se paní doktorka pouze jednou dívala, co Jasmína umí, a jaké udělala pokroky, bylo to tím, že ostatní fyzioterapeutky byli někde na školení, v centru nikdo nebyl a evidentně na nás měla čas. Taky je to možná tím, že Jasmínka toho moc neumí, to ale nic nemění na tom, že vnímá, co se kolem ní děje. Mám z toho jedinej pocit, cvičit, cvičit, cvičit, vaše dítě je na tom špatně, je pozadu, cvičit, cvičit, cvičit, to je to JEDINÝ, co jí muže pomoci. Vojtovka je to jediný co jí může pomoct, žádná jiná alternativa neexisuje.

Alternativa ale existuje. Po tom, co jsem poslední týden seděla, brečela, nikam nechodila, byla ve stresu a 4x denně cvičila s Jasmínou, přemýšlela jsem, jaktože to nepomáhá, vždyť se celkem hýbala, a pokrok za 2 měsíce cvičení vlastně minimální, to co zvládá teď byla schopná zvládnout i před tím. S Honzou jsme řešili, že je asi něco špatně, že ty pokroky fakt nejsou takový, jak jsme si mysleli, že budou. Já jsem obvolala centra, přečetla nesčetně diskuzí a rozhodla jsem se, že se objednám na metodu Bobath concept.

Paní, u které jsme byli mě během 45 minut vytrhla ze stresu a z mý deprese. Honza odjel na hory a řekl mi ať s ní zkusím vojtovku necvičit a cvičit pouze Bobatha. Já jsem si  řekla, že třeba 2x denně vojtovku cvičit budu a budu to kombinovat, ale už to je týden a necvičila jsem vojtovku ani jednou z jednoho jediného důvodu.Z mého dítěte je najednou dítě, co se směje, krásně na vše reaguje a má chuť se učit nové věci, dokonce se začala hýbat a několikrát se otočila ze zad na břicho, né sice úplně dokonale, ale pokrok je, že alespoň snahu měla. Celý víkend byla Jasmína k sežrání a v naprostý psychický pohodě. Když se Honza vrátil z hor po dvou dnech, sám byl překvapenej, jak moc je Jasmína jiná a lepší. Oba dva jsme se shodli na tom, že teď je víc v pohodě a lépe se hýbe, není to jen můj dojem a za to jsem strašně ráda. Nechápeme čím to je, ale jediný, co se změnilo je, že necvičíme vojtovu metodu. Možná je to i tím, že já jsem psychicky v pohodě, nic nás nelimituje.

A můj názor? Vojtova metoda je skvělá metoda pro lidi nebo děti, ale není to jediné východisko a jediná možnost, jak se posunout a mít naději na lepší zítřky. Tady v České republice se Vojtova metoda předepisuje na všechno na každou maličkost a malou odchylku u miminka. Spoustu lidem to pomůže, spousta lidí tomu věří a já to nikomu neberu, pokud pomáhá tak je to super! Všichni ale řeší pouze fyzickou stránku, ať už jde o dospělý nebo děti, psychická stránka je dost opomíjená. Nikdo neví, jaký psychický následky může Vojtova metoda zanechat, o tom můžeme všichni spekulovat. Mě ale nikdo nevyvrátí, že dítě od jistý doby vnímá, kdo mu tu nepříjemnost dělá. Já jako máma vím, že Jasmína si uvědomuje, že jsem to dělala já nebo táta, ty které miluje, ale bohužel ji v tomhle věku nemůžu vysvětlit, proč to děláme a dle všeho z toho měla i nějaký nervíky. 

A proč je Vojtova metoda v české republice tak uznávaná? Protože pan Vojta je čech a protože spousta fyzioterapeutů má na ní certifikát. Další zahraniční metody jsou tady u nás v ČR pozadu, protože přece nebudeme příjímat metody jiných lidí z jiných států, když máme vlastní metodu a jsme na ní pyšní. Tím nechci říct, že Vojtova metoda je špatná, vůbec ne. Já si osobně myslím, že Vojtovkou se nedá vyřešit vše, jak si naše lékařství myslí. A díkybohu je tu i pár fyzioterapeutů, kteří mají certifikát na jiné metody a uznávají to, že i jiná metoda může pomoci. Jasmíně cvičení šlo, vždycky udělala to co měla, pokud se mnou vztekle nebojovala, v praxi to ale neudělala,  a proč? to se asi nikde nedozvím. A odpověď na to jak to, že se hýbe i bez vojtovky asi taky nikde nenajdu. Teď jen věřím, že pomůže Bobath metoda. A jak vidíte fotku nahoře, tak tam se Jasmína řechtá u Bobatha, u vojtovky by tohle nebylo možné.

O Bobathovi napíšu další článek, už teď je tenhle šíleně dlouhý. :) Neříkám, že se k vojtovce nevrátím, nebo že přestanu chodit do rehabilitačního centra, ale rozhodně vím, že se to dá kombinovat, dá se to udělat trošku lepší  a příjemnější pro miminko. Někdy doktoři přeháněj, a zbytečně stresujou místo podpory. Příští týden jdeme na neurologii a popravdě očekávám pro mě zase naprosto stresovou záležitost, jaktože Jasmína neudělala větší pokroky a tak dále. Člověk je z tohodle celýho řešení s doktory paranoidní a nikomu se nedá věřit 100%, a tak sázím na instinkt a inutici, doufám, že mě nezklame a věřím, že se to moje děvčátko rozhýbe. A poslední věc jsem z toho fakt vyřízená a vystresovaná. Jakmile se jedná o dítě, dal by každý všechno, aby vše bylo v pořádku, a v dnešním světě opravdu nevíš, co je nejlepší, a nevíš, jestli můžeš stoprocentně doktorům věřit. To mi na tom přijde asi nejvíc hrozný, nemít se kam obrátit. Já teď musím věřit, že jsem zvolila správnou cestu přes Bobatha, a že to Jasmíně pomůže bez pláče a bez stresu. Vojtovce jsem uplně nevěřila a Jasmína taky ne.

A na konec každý je originál a každý potřebuje individuální přístup.