Výročí

25.11.2020

Dnes je to přesně rok, co se poprvé setkala Jasmína s tetou Áďou v Axonu. Je to rok poprvé od toho, co jsem dostala novou naději, že má dcera jednou bude chodit díky tomuto cvičení bez pláče, i když teda první den prořvala kvalitně. :D

Mám obrovskou nostalgii a mrzí mě, že tento rok nám cvičení před Vánoci nevýjde, protože loni to pro mě bylo opravdu hezké předvánoční období. V Axonu jsem narazila na spoustu zajímavých lidí, spoustu rad a seznámila jsem se s metodou cvičení, která vyhovuje mé dceři. Asi si nedovedete představit, jaký teplo v srdci jsem měla, když jsem viděla, že Jasmína cvičí, baví jí to, nepláče a dělá pokroky. Jakobych našla tu cestu, kterou potřebujeme jít a hledala jsem jí dlouho a mnohdy už jsem byla bez naděje, že tu cestu, kterou chci asi nenajdeme. Bavilo mě trávit čas v Axonu, několikrát cestou domu sněžilo, v autě mi hrály vánoční písničky a já si konečně mohla zase po dlouhé době oddychnout, že je to všechno v pořádku a teď na to vzpomínám fakt s hřejivým pocitem srdci. Na tento popud jsme založili transparentní účet, abychom mohli Jasmínce cvičení v Axonu dopřát častěji a díkybohu se to povedlo.

 Minulý týden jsme ukončili listopadovou terapii, Jasmínka se za celý rok opravdu hodně zlepšila. V říjnu měla Jasmína nějaký výpadek při chůzi nepoužívala pravou nohu, tahala ji za sebou. Po pár dnech se to zlepšilo, ale nožka byla pořád dost vtočená a já cítila a viděla velké zhoršení v chůzi. ALE uf úžasná teta Áďa v Axonu ji v listopadu dala nožky zas dohromady. Přála bych Vám zažít a vidět ten obrovský rozdíl po měsíci cvičení, Jasmína má nohy krásně uvolněné. Lépe se nám s ní manipuluje, ona se cítí v pohybu jistější. No a teď jsme do sbírky přibrali ještě berle a dokonce už lehce zrychluje chůzi s nimi. Já jsem celkem pedant, mohla bych ji kolikrát dát chodítko, s ním už chodí daleko rychleji a jistěji, a taky někdy fňuká, že chce jít s ním, ale to nedovolím, berle jsou vyšší level a prostě bude chodit s berlema. To dítě mě někdy musí fakt milovat. :D Sice to pro nás znamená vyrážet o 20 minut dříve, než dojdeme do auta, ale já bych si pak vyčítala, že sem jí nechala jít s chodítkem a vlastně jsem povolila.

Za tento rok Jasmína měla v Axonu 7 intenzivních měsíčních terapií. Tetu Áďu už bere jako člena rodiny, a není čemu se divit, těch hodin, co spolu strávily je opravdu spousta a vím, že si při cvičení užijou i hodně srandy. Víte co, někdy si řikám, že jsem buď doma nebo v Axonu, a co to je za život, to mateřství jsem si představovala trochu jinak, ale to je jen v těch slabších chvilkách. Já to tam mám vlastně ráda, pro mě jsou to dvě hodiny volna, pro Jasmínu dvě hodiny potřebný do budoucna. A jsem nesmírně vděčná, že tam Jasmína může cvičit, a že jsme toho součástí. Škoda jen, že koronavirus nám překazil rodičovské stmelování. :D Zas na druhou stranu díkybohu, že nám nepřekazil rehabilitování.

Poslední den terapie je to vždycky takový dojemný. I když víme, že se za chvilku vrátíme. Jasmína se tety Ádi nechce pustit, ja jsem dojatá, co všechno zase spolu udělaly za pokroky, a z toho, jak se mají Jasmínka s Áďou rády a opravdu to nepřeháním, roztrhnout je od sebe je někdy opravdu umění. :D Ale takhle to má prostě být a já jsem hlavně ráda, že to tak je, protože je to důkaz toho, že ať jsem zvolila cestu rehabilitace jakoukoli, na tohle budeme obě s Jasmínou vzpomínat rády. Stojím si za tím, že psychika je půl zdraví a tohle mi do toho prostě hezky zapadá. Žádný mučení, ba naopak. Beru jako obrovskou výhodu to, že Áďa Jasmínu a její tělo zná, což je super i v řešení dalších věcí a stačí jen vědomí toho, že je někdo, kdo jí už takto dlouhodobě sleduje a zná.

Teď jsem dojatá z toho, jak Jasmína vyrostla, vzpomínám jak chodila s chodítkem poprvé minulý rok a byla ještě malinka, neuměla moc slov a každou tu terapii udělala pokrok, zároveň, jak se jejím růstem nožky někdy horší. To k tomu prostě patří, ale popravdě bez tohohle cvičení a tety Ádi nevím, kde bychom byli.

Tohle celé je prostě obrovské štěstí v neštěstí. A my Vám moc děkujeme, že tohle všechno může Jasmína prožívat, že může cvičit a těšit se na to. Navíc, když Jasmína má měsíc cvičení v Axonu jsem vždycky víc v klidu. Vědět, že cvičí s profíkem je prostě dobrý, já nikdy nevím, co doma při tom cvičení s ní spackám. :D

Před rokem jsem si přála, aby Jasmína šla tento rok k Vánočnímu stromečku po svejch, splní se mi to ať už za jednu ruku, nebo s chodítkem nebo s berličkama. Sice jsem si myslela, že to půjde rychleji a Jasmína už bude úplně chodící, ale to jsou prostě jen ty představy a naděje, které mě drží nad vodou. To, že to třeba jednou opravdu půjde je naše velké přání. No každopádně máme před sebou ještě další rok, tak třeba příští rok už nebudou potřeba žádné pomůcky a k tomu stromečku si dojde úplně sama. 

V létě vždy jezdíme na motorkářskou akci Keep Respect, je to akce dělaná na podporu lidí na vozíku po nehodě (autonehodě, moto nehodě, nebo jiného úrazu). Koná se přímo u rehabilitačního centra v Kladrubech. Byla jsem tam nesčetněkrát na své motorce, ještě před otěhotněním (asi 7 ročníků). Jasmína tam poprvé byla když ji byl měsíc a půl. Proč to sem píšu. Ten den bylo velký vedro, a v bazénku se tam koupali děti a já jsem si řekla, že za rok už Mína určitě bude chodit a užijeme si to naplno. Nesplnilo se mi to. Když byl Míně rok a měsíc, řekla jsem si, že za rok už určitě bude. Ale ne, ani letos v létě nechodila, ale Keep Respect se nekonal kvůli koronaviru. Tak třeba už konečně v létě, nebo až na ty Vánoce? Nebo kdy? Nevím, a neví to nikdo. Důležitá je pro nás naděje, že někdy třeba jo, ale k tomu potřebuje Jasmína cvičení a bez toho by nebyla ani tam, kde je teď, takže mockrát děkujeme!
A to je dnes vše. Loni se mi tento den změnil život, pohled na život. A to nepřeháním, návštěvou v Axonu jsem si uvědomila spoustu věcí a začala se navíc orientovat i ve věcech, ve kterých jsem loni tápala. Díky za to, že Mína může.

Určitě tu bude celoroční silvestrovský článek, co píšu každý rok, jako shrnutí celého roku, víc o nás, víc osobní a ne jen o cvičení. Myslím si, že se máte na co těšit. :) Už teď vím, o čem budu psát.

Takže "axoňácký" rok je za náma a my jsme blíž k našemu snu. Mějte se krásně a užívejte předvánoční čas.

PS: Můžete si přečíst článek Axon, psala jsem ho hned den po ukončení první terapie právě před rokem. Hrozný, jak to letí. No nic.